Je to pro vás po vašem návratu k filmu zadostiučinění, že se snímkem Obsluhoval jsem anglického krále cestujete po světě?

Zadostiučinění? To bych neřekl. Ale jsem rád, že se film líbí a že s ním mohu jezdit. Velmi rád totiž cestuji. A jak jinak bych se mohl podívat trochu po světě, když ne s filmem.

S jakými reakcemi na film se venku setkáváte?

Je to trochu paradox, ale stává se mi, že za hranicemi dostávám o něco více fundované otázky od novinářů, ale zároveň se setkávám s méně náročnou kritikou. Na festivalech je moc fajn, že se lidé podívají na film a potom zůstanou v sále, aby mohli položit své otázky samotnému tvůrci.

Říká se, že doma nebývá nikdo prorokem. Souhlasil byste s názorem, že venku vaši tvorbu cení více než je tomu v Česku?

Sám to mohu těžko posoudit, ale asi to tak bude. Musím říct, že mi to ovšem dělá radost. Uvědomil jsem si, že venku zraje generace, která znala nebo tak říkajíc vyrůstala na mém prvním filmu. Dnes jim je padesát, šedesát a jsou z nich vážení kritici nebo ředitelé světových festivalů, jako tomu bylo v případě Manuela Grossa, který mě pozval do Sevilly. Navíc jsem si ověřil, že všude znají Hrabala, takže to také něco znamená.

Pomohl snímek Obsluhoval jsem anglického krále v kariéře hercům Julii Jentsch nebo Ivanu Barnevovi?

To se teprve ukáže. Jako vyšlo později najevo, že například snímek Vesničko, má středisková kdysi pomohl Mariánu Labudovi.

Jak se na samotný snímek díváte po roce, co běží v našich kinech a po festivalech. Změnil byste na něm něco z odstupem?

Nedívám se příliš na vlastní starší věci. Zhlédl jsem premiéru v Lucerně a potom jsem zůstal v sále také na Berlinale, neboť mě zajímaly reakce publika. Ale samozřejmě bych na výsledku dnes leccos měnil. S odstupem člověk vidí každou chybu, o tom nakonec mluvil i Chaplin. Ale k režisérskému povolání patří, že jednou film dokončíte, odevzdáte a už s ním nic neuděláte.