Na Slovensku natočil filmy Muž, ktorý luže (1968) a Eden a potom (1970). Mezi další filmy patří Postupné propadávání rozkoši (1973), Hra s ohněm (1975), Krásná zajatkyně (1983). Je autorem knih V Labyrintu (1959), Žárlivost (1957), Voyeur (1955) nebo Gumy (1953).

 

Souhlasíte s tím, když se vaše filmy a knihy vysvětlují pomocí psychoanalýzy?

Psychoanalýza se stala něčím příliš rigidním, formalistním. Ulpívá na pravidlech, podle nichž se určuje jediná pravda a jediné možné vysvětlení. Zažívá krizi čtení, které nepřipouští jiné výklady. Už ale režisér Goddard říkal, že kultura je pravidlo, zatímco umění je výjimka.

Psychoanalytici se hodně zajímali o mé knihy, před dvěma lety dokonce uspořádali kongres, ale ukázalo se, že více než o knihách, mluvili o své teorii. Víte ale, že zrovna Freud řekl, že jedním ze znaků šílenství je přílišné teoretizování. Jestli se ptáte, jestli mé knihy mají nějaký vztah k mým snům, řeknu: ano. Ale nemají vztah k psychoanalýze.

Jde ve vašich filmech o hru, kombinační hádanku, kterou je potřeba proniknout, aby mohl člověk porozumět? Anebo jen vršíte snové představy? Vaše sny?

Takové uvažování je chybné. Ten film je nakonec jen tím, čím je. Někdy se v něm možná najde nějaký smysl, ale v první řadě o to vůbec nejde. Dílo nepotřebuje smysl. Abych řekl pravdu, samotný příběh není ve své logice nikdy srozumitelný, ani na začátku, ani na konci. Jen se nějak dostane do mé hlavy a vynutí si, abych jej realizoval. Jeho význam mě ani nezajímá.

Jak vznikají vaše filmy?

Co se týče například filmu Postupné propadávání rozkoši, na začátku byla historická kniha Čarodějnice. Čarodějnice v ní představuje naději revoluce, je krásná, mladá, svůdná dívka, která odmítá náboženství a vyzývá ke svobodě a má na svědomí četné skandály proti ustanovenému řádu. Ten reprezentují tři představitelé zla, policajt, soudce a kněz. V mém filmu jsem přidal kriminální zápletku s docela bizarními důkazy a navíc vidíte, jak můj soudce a kněz postupně propadají jejímu kouzlu až téměř k vlastnímu sebezničení. Významy předmětů se začnou postupně vzájemně měnit. Nakonec to celé vyznívá otevřeně komicky.

Vy se hodně inspirujete také obrazy.

Ano, ale nejenom těmi. Třeba v případě Krásné zajatkyně stála na počátku jedna balada od Goetha, v níž se muž zasnoubí s mrtvou, a Matissův obrazový cyklus Krásná zajatkyně. V jeho obrazech najdete dva světy, jakoby reálný a ještě jiný. A hlavní hrdina mého filmu rovněž přecházel mezi dvěma světy, vždy poté, co jej ona tajemná dívka vamp kousla do krku. Velkou roli tam také hrála Schubertova hudba. Filmu Eden a potom předcházela snaha učinit s vyprávěním a motivy příběhu něco podobného, co udělal Schoenberg s tóny a hudbou, když rozbil tonální strukturu a přišel s dodekafonií.

Ve vašem díle se hodně prolíná reálný a snivý svět, až člověk přijde o jistotu, který je který.

Tvrdím, že to opravdu reálné není realistické. Svět opravdový je to, co sám vím, co mám v hlavě. Každý si vytváří svůj vlastní svět. Nic jiného není skutečného.

Proč svůj svět tolik estetizujete? Ať už násilí nebo erotické výjevy? Je to ještě opravdové?

Ale vy se nemůžete ptát slovem proč. Žádná otázka by neměla začínat slovem proč. Nevím proč. Jsem takový, představuju to, co je ve mně. Dělám filmy podle pro sebe. A to je pro mě svět zcela opravdový.

Vezměte si, že problém opravdovosti je často zřetelně vidět v některých režimech. Pokud vím, u vás se také říkalo "reálný socialismus". Ale šlo o virtuální prostor, který se chtěl tvářit jako ráj na zemi, aniž by se jim kdy stal. Nebyl vůbec reálný. Realismus je podle mého názoru ideologie jako každá jiná. Jak říká Jacques Lacan, opravdové je to, proti čemu sám stojím. A nakonec to, co je reálné, jsem já sám.

Jak píšete scénář? A jak knihu?

To jsou zcela rozdílné světy, které nemají nic společného. Co lze třeba vyčítat komerčnímu filmu nebo i Nové vlně ve Francii je to, že se nechali příliš ovlivnit literaturou. Nejhorší řešení je vzít dobrou knihu a udělat z ní špatný film. A potom - já nikdy nepíšu scénář. Jen popisuju obrazy, kousky filmy, zvuky, které mě napadají.