Článek
Cenu Magnesia Litera jste dostala za prózu Paměť mojí babičce (2002), která byla laděna silně autobiograficky. Oceněná kniha Umělohmotný třípokoj je zpovědí stárnoucí prostitutky. Nakolik to mohlo být i nyní osobní téma?
Hrozně osobní bylo v tom smyslu, že to je knížka, s níž jsem šla v uvozovkách nejvíc s kůží na trh. Třeba u nás doma mi říkali: nevydávej to, úplně se znemožníš, ztrapníš, opustí tě přítel, babička skočí z okna... Z tohoto hlediska je to hodně osobní, musela jsem vědět, proč ji chci napsat. Vnímala jsem to jako risk.
Porota ve zdůvodnění mj. praví, že sex ve vašem literárním podání je spíš než radost a spontánnost projev stereotypu, v němž není nic opravdového. Jaké spontánní jednání oceňujete?
Spontánní jednání je dobré obecně, pokud neškodí. Jsem radši, když jsou lidé spontánní než škrobení. Někdy ale spontánnost znamená, že někdo dá někomu pěstí nebo se s někým jen tak vyspí. Což není leckdy dobře.
Dopadlo to dobře. Dostáváte cenu, příbuzenstvo se vás nezřeklo...
Nezřeklo, jsou tady a jsou zřejmě rádi.
Co pro vás vůbec znamená literární cena? Získala jste už druhou, obě reperezentativní.
Člověk nemůže mít nic jiného než radost, pocit potěšení. Snad i díky tomu si té knížky všimne někdo, kdo by ji za jiných okolností minul. Je to rozhodnutí poroty, v níž zasedlo pět lidí, a nedokážu říci, co to vypovídá o kvalitě knihy. Mám prostě radost a život jde dál.