Hlavní obsah

Mazort není Mozart, ale ani Faust

Právo, Radmila Hrdinová

Světová premiéra hry Malá hudba moci otevřela ve čtvrtek ve Stavovském divadle dvanáctý ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka, v jehož úvodu zmínili ministr Cyril Svoboda i předseda správní rady Česko-německého fondu budoucnosti Otto Pick význam festivalu pro kvalitu česko-německých vztahů.

Článek

Kohout napsal hru z iniciativy rakouské státní instituce Mozartjahr 2006 k 250. výročí narození W. A. Mozarta. Německý titul Eine kleine Machtmusik si pohrává s populární Mozartovou skladbou, jež ve hře má svou roli, ale mozartovské souvislosti jsou povrchní a pro děj nepodstatné.

Kohoutův hrdina Wolfgang Mazort je sice salcburským rodákem, snad i Mozartovým potomkem, ale zato podle textu (i dirigentského výkonu Jana Dolanského) velmi špatným hudebníkem, jehož životní i umělecké osudy se s Mozartovými neprotínají.

Jakožto levicový intelektuál se zaplete s východoněmeckou Stasi, zmítá se mezi vztahy k bohaté rakouské manželce Bibi (Antonie Talacková) a nastrčené agentce Stasi (a náhodou též koloraturní sopranistce) Marianně (Petra Špalková), za pomoci vlivného tchána (David Matásek) vymění dirigentskou taktovku za diplomatickou kariéru v Evropské unii a nakonec obětuje život pro syna, jehož mu Marianna porodila v berlínském vězení.

Dvouhodinová hra bez pauzy se odvíjí jako Mazortův horečný předsmrtný sen v tajuplném penziónu, jehož recepční (František Němec) je Mazortovým Mefistem v příběhu se stejně nejasnými mozartovskými, jakož i faustovskými náznaky, do něhož autor před melodramatickým závěrem stihl zaplést i obavy z terorismu či obchodování s orgány.

Dramaturgická stránka se nevyvedla

Pokud si na postavě Mazorta autor řešil autobiografické "selhání intelektu", jak sám nazývá poválečné levicové směřování své generace, pak to činí způsobem těžko uvěřitelným. Naivní obdiv k vymoženostem reálného socialismu, jaký předvádí Mazort, je ve východním Berlíně 80. let už stěží akceptovatelný, Marianna, vítající Mazorta na dirigentské soutěži v uniformě FDJ a vnucující mu pionýrský šátek, zabloudila do hry odkudsi z 50. let. Mazortovy citové vazby, rozhodnutí a zvraty se řídí spíše autorovým přáním než dramatickou logikou.

O původní německy psané podobě Kohoutovy hry lze těžko soudit, ale dramaturgická práce inscenačního týmu, již si autor na tiskové konferenci tak pochvaloval, přivedla na scénu text, který neodpovídá kvalitám v Evropě hojně hraného dramatika, ani předpokládané úrovni činohry první scény.

Režisér Michal Dočekal se scénografem Lubošem Svobodou využili takřka všech možností Stavovského divadla - dekorace vyjíždějí z boků scény, provaziště i propadla, prolínání časových rovin příběhu slouží projekce, Mozarta střídá nervní hudba i nahrané hlasy. Herci v čele s Janem Dolanským v roli Mazorta, který takřka neopustí scénu, se snaží vykřesat ze svých postav co nejvíce života, ale příliš se jim to nedaří. Obávám se, že Malá hra moci nebude klíčem, který by Kohoutovi otevřel cestu na jeviště "zlaté kapličky", po níž tak touží v rozhovoru v programovém bulletinu.

Pavel Kohout: Malá hudba moci

překlad Tomáš Kafka s autorem, režie Michal Dočekal, scéna Luboš Svoboda, kostýmy Katarína Hollá, hudební spolupráce Michal Novinski a Jan P. Muchow, dramaturgie Daria Ullrichová. Světová premiéra v rámci PDFNJ 8. 11. 2007 ve Stavovském divadle.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám