Čtvrtý ročník festivalu v Seville byl svým zaměřením "český" a dal si za úkol přispět k mezinárodnímu zviditelnění našeho filmu. Jednu z dobrých zpráv představuje cena pro Helenu Třeštíkovou za její unikátní dokument Marcela, který vznikl z časosběrného cyklu Manželských etud. Uspěl v konkurenci jedné desítky dalších dokumentárních filmů, mezi nimiž měla naše republika ještě jednoho zástupce, Ztracenou dovolenou Lucie Králové.

Menzel převzal čestnou cenu

Naopak čestnou cenu festivalu získal Jiří Menzel, jemuž byla věnována i retrospektiva tří filmů - a navíc přednesl před studenty místní univerzity svou přednášku. Někdejší člen hnutí Československé nové vlny se zúčastnil i hlavní soutěže, ale se svým filmem Obsluhoval jsem anglického krále ve festivalovém klání neuspěl.

Nicméně i tak se nechal brzy sedmdesátiletý filmař v metropoli Andalusie slyšet, že po několikaleté pauze je se svým návratem k filmu spokojen. "Najednou dostávám mnoho nabídek a to je příjemné, i když čas letí. Předčilo to ale všechna moje očekávání," uvedl Menzel. Vzápětí prozradil, že se filmem Obsluhoval jsem anglického krále snažil složit poctu i Charlie Chaplinovi.

Vyhrál snímek Kena Loache

Z hlavní ceny se ale radoval jiný věhlasný filmař, připadla totiž britskému snímku To je svobodný svět autorského dua sociálně se orientujícího režiséra Kena Loacha a jeho scenáristy Paula Lavertyho. Jejich staromódní emigrantské drama z Londýna přibližuje moderní praxi podnikatelů s levnou pracovní silou, kteří dohazují na trhu práce imigranty a běžence. Těch jsou už na ostrovech statisíce.

"Přitom dochází k šíleným příběhům zoufalých lidí, kteří se ani nemají jak bránit. A to všechno se děje s tichou tolerancí britské vlády, protože všichni vědí, že základem současného vzestupu ekonomiky jsou mizerně placení imigranti," uvedl Paul Laverty.

Druhé místo získal Italský filmař Daniel Luchetti s filmovým koktailem Můj bratr je jedináček, který míchá příběh dvou dospívajících výstředních bratrů (jednoho fašistu a druhého komunistu) s realitou politických turbulencí 60. let minulého století v Itálii.

Sladkohořký film připomene typ inteligentní i dojemné komedie, který se dnes kolem rodin, politiky a historie točí všude na světě a zejména i u nás. Cena kritiků odměnila Fatiho Akina s tureckoněmeckým dramatem hledání identity Na druhé straně, který brzy vstoupí i do naší distribuce.

Kde byli další Češi?

Festival v druhé polovině ozdobila návštěva známého francouzského herce Jeana Rena nebo legendárního maďarského filmaře Bély Tarra, který navštívil před několika měsíci i pražský Febiofest. Nicméně samotná možnost většího zviditelnění naší kinematografie byla částečně promarněna. Z České republiky nedorazili ke čtrnácti současným filmům a k Menzelovi a Třeštíkové žádní herci, ani další tvůrci, natož producenti.

České filmy po většinu dnů festivalu připomínaly samotné projekce nebo nanejvýš několik rychle rozebraných letáků ve festivalovém centru. Přitom cesta naší kinematografie, která nenabízí nějak odvážné ani výrazně originální tituly, vede k většímu mezinárodnímu úspěchu právě přes mravenčí práci, od nejmenších festivalů i přehlídek až potom, doufejme, k těm nejvyšším a nejprestižnějším. Po Seville aspoň víme, že našemu filmu chybí ještě jedna věc - komunikativní a aktivní propagátoři na mezinárodní úrovni.