Srovnání s Jamesem Bluntem se Jamie Scott nevyhne v žádné recenzi, i když ho to asi musí dost otravovat. Je totiž Brit, je mladý, je romatický a trochu kňourá (ale méně než Blunt, což je skvělé). Navíc z jeho fotek přímo sálá poselství "jsem jen obyčejný kluk s kytarou" a na to se vždy dobře loví náctileté fanynky.

Kytara však na jeho desce Park Bench Theories získala podřadnou roli, vlastně jsou to jen takové "štěky". Rozhodující je klavír a elektrické klávesy, které vytvářejí kvalitní podklad pro zpěv a pouštějí se i do krátkých, ne úplně marných sól.

Jejich souhra vytváří pohodovou a intimní atmosféru a kromě hlasu už nic nepotřebují, bujné smyčce na pozadí těžce romantického singlu When Will I See Your face Again jsou tak spíše nefunkčním balastem, který písničkáře jen přibližuje k oblasti tuctových rádiovek.      

Jamie Scott má možná navíc. Je méně úlisný než Blunt, více hravý a svůj popík opatrně obohacuje o prvky typické pro starší soulové velikány ze 70. let. Z mnoha písní lze vycítit, že chce zpívat jako Stevie Wonder, ale toho samozřejmě nedosáhnul. Stejně tak nepřekvapí, že ve svém profilu na stránkách MySpace uvádí jako vzory i Marvina Gaye a Donnyho Hathawaye, ovšem měl by si tam smazat označení indie/alternative, které působí jako nezdařený vtip.

Jamie Scott and The town: Park Bench Theories, Polydor 2007