Ke svému překvapení uzřeli dítě, které stálo na vysokém krásném oltáři, s rukama založenýma přes malá prsa. Jen se glandelinianští zuřivci objevili, holčička pochopila, proč tam jsou, a jelikož všichni kněží už byli zavražděni, bylo třeba udělat cokoli, aby se zachránily posvátné relikvie v kostele. Nemyslela ani tak moc na to, jestli se zachrání ona, jako na to, jak zachránit Drahého Boha, jehož milovala. ... Měla neobyčejně půvabné tvary nebeských andělů, kteří stojí před oltářem. Jen tím už byla vyvolená pro nebe. Glandelinianští se na ni s divokými výkřiky, sprostými nadávkami a rouháním, urážejícími dítě, Boha a všechny svaté, vrhli jako šílení démoni, protože věděli, proč tam je a co se snaží ochránit. Henry Darger.

Z jeho nikdy nevydané patnáctitisícistránkové knihy In The Realms of the Unreal (V hájemstvích neskutečna), kterou psal a ilustroval více než dvacet let a dokončil na počátku 30. let v rodném Chicagu. V roce 2000 vychází kniha Henry Darger: Art and Selected Writings (Umění a vybrané dílo) a v roce 2001 vzniká multimediální představení Jennie Richee založené na jeho životě a výtvarném i literárním díle, oceněné hned třemi cenami Obie, jehož obnovená premiéra se konala v lednu 2003 v St. Ann´s Warehouse.

Duševně nemocného Dargera ponoukla k napsání knihy zvláštní událost: ztratil novinovou fotku znásilněné a uškrcené holčičky, jíž chtěl použít jako model mučednice ve svém fantastickém příběhu z jiné planety o vzpouře malých holčiček. Ve vzteku, který měl, protože nemohl fotku najít, z čehož vinil i Boha, popisoval hrůzné úkony zotročování, mučení a vraždění holčiček, které jako svatá armáda bojovaly proti silám zla.

Na jeho akvarelech, které by svým roztomilým stylem mohly zdobit dětské knihy, jsou většinou hordy děvčátek, povětšinou nahých s malými penisy, občas s ocásky a rohy, a motýlími křídly. Darger vedl osamělý, podivínský život, povídal si sám pro sebe a měnil hlasy, takže si jeho sousedé mysleli, že má pořád návštěvy, popsal a pokreslil ještě tisíce dalších stránek, a když umíral, přišli mu říct, že to všechno u něj doma našli: obrázky, knihy, deníky. Řekl jen: "Už je pozdě."

Tak začíná představení Jennie Richee, v němž se záznamy z deníku střídají s ilustracemi, které jsou za průsvitným plátnem na několikaúrovňovém jevišti přehrávány do života podle románové předlohy. Henry Darger zemřel a nikdy se nedozvěděl, že za půl století mu vyjde kniha, bude se hrát na divadle a v Muzeu lidového umění budou prodávat reprodukce jeho obrázků.

Matthew Barney má na rozdíl od Dargera štěstí, že naše doba přeje šílencům. On si užívá slávy přímo na Olympu současného moderního umění. V Guggenheimově muzeu dostal příležitost k sólové výstavě jako jeden z nejmladších, je mu teprve 36 let. A tak i miminka, školy, turisti s fotoaparáty, prostě lidově každý, letos od února do června stoupal po spirále muzea jako "učeň, který právě vešel" a absolvoval všechny "zkoušky pěti stupňů", které mu tam umělec připravil, aby dosáhl pravého "Řádu". Při instalaci, která se natáčela a promítá se na pěti plátnech pod stropem, celou cestu absolvuje sám Barney, v chlupaté obrovské oranžové paruce, s oranžovým hadrem, který mu visí z pusy, a v oranžové tóze se šplhá k vrcholu, doslova i symbolicky.

Základem výstavy je jeho pětidílný filmový cyklus Cremaster 1, 2, 3, 4, 5 (1994-2002) a velice spletitá Barneyho osobní teorie vzniku života, která všechny filmy spojuje. Výchozím bodem je kremaster - sval, který ovládá stahování varlat při vnější stimulaci. Rozmnožovací orgány hrají v celém cyklu důležitou roli, jsou na samém počátku vzniku čehokoli, ale Barney je zbavuje erotického zabarvení.

Vytváří spoustu obrazů, které připomínají vaginu, jež je jedinou možnou vstupní branou do života, a v každém filmu je moment, kdy se hrdina ocitne pod vodou a existuje v ní jako v plodové vodě dlouho před tím, než je nucen přijmout konkrétní tvar.

Zajímá ho stav před narozením, život před životem. Důležitá jsou také místa, která si Barney pro filmy vybírá, ať už je to stadión v jeho rodném Idahu, mormonský Utah, newyorský mrakodrap Chrysler, ostrov Man nebo Budapešť. Spolu s mytologickými a geologickými kořeny každého daného prostoru vytváří stále obecnější a širší obraz pro své těžko srozumitelné poselství.

"Kremasterský cyklus nedochází k žádnému definitivnímu závěru," píše se po složitém popisu všech pěti filmů v muzejním katalogu. S šílenými umělci se to má podle mého tak, že nikdo druhý nemůže nikdy vidět, slyšet a myslet jako oni, a to je zároveň přesně onen moment, který je na jejich umění tak uhrančivý. Nevytvářejí díla, s kterými by se lidé mohli ztotožnit (nemohou!), ale nebetyčně je fascinují. Myslím, že nikdo nepochybuje, že Matthew Barney není normální, ale zároveň nikdo nepochybuje, že je umělec. Je obojí. To, jakým dokonale výtvarným způsobem velkých mistrů dokáže zpodobovat své šílené teorie, spojovat symetricky krásné a nechutné, vytvářet kompozici, která má napětí, rytmus a vnitřní řád, a dokonce i bez jakéhokoli logického důvodu emocionálně působit na trpělivého diváka (kdo spěchá, nemá u Barneyoho šanci) a s lehkostí předvádět ohňostroj absurdit a nesmyslů, mne zanechává v němém obdivu a úžasu. Moc jsem z toho nepochopila, ale rozhodně to do Guggenheima patřilo. Nejvíc mně vrtalo hlavou, že na to všechno Barney sehnal peníze.



Jennie Richee, Mac Wellman (scénář) Bob McGrath (režie), St. Ann`s Warehouse, Brooklyn leden 2003

Matthew Barney: The Cremaster Cycle