Nezajímá ji tradiční chápání prostoru budov i vnějšího prostředí. Netvoří jednotlivé budovy. Důležitý je pro ni pohyb. Pohyb v prostoru, prostor v pohybu. Linie jejích projektů plynou měkce a zároveň dravě. Její plány se nedají číst tradičním způsobem, nejen proto, že mají dosti netradiční formu, v níž jde spíš o navození pocitu z celku než o vyložení půdorysu, řezu a pohledů...

I proto je tu architektura představena jinak, než je obvyklé - ostatně architektka sama se z obvyklostí v architektuře dost vymyká. Osobností i tvorbou. Muzeum jí pro výstavu dalo k dispozici svůj ústřední sál s žádostí, aby tam vytvořila prostorovou instalaci. Nazvala ji Ledová bouře a setkání s ní nabízí vskutku ojedinělý zážitek. Instalace jako výzva, prostor, který si návštěvník musí projít, osahat, zabydlet, sám si má vyzkoušet, k čemu co slouží. Každému k něčemu. Někomu ke sledování videa, někomu k posedávání před dalšími exponáty, někomu k odpočinku - jak si kdo přeje, jak si kdo vybere různé místo, různý povrch. Nic tu není předem určeno, vše se podřizuje přání či vizi toho, kdo sem vstoupí. Architektura podle vlastní představy. Architektura nebo socha. A kolem jsou velkoformátová plátna s akrylovými malbami, a to jsou mistrovské plány a perspektivy a vize architektčiny. Akryl na plátně tenkými štětci představuje další ojedinělý zážitek z její architektonické tvorby.

V navazujících sálech je expozice možná trochu tradičnější - nejprve kresby a plány. Ty představují opět špičkové ukázky mistrovství grafického zpracování a malby, exaktní, a přitom emocionálně nasycené. A k tomu samozřejmě neméně vzrušující obsah kresby či malby...

Nejvíce prostoru je však věnováno modelům. Modely pracovní, modely z nejrůznějších materiálů, každý projekt jich tu má několik, v různých měřítkách, s důrazem na různý pohled toho, co model zkoumá. Sestava modelů je sama výstavnickou instalací, někdy je to až líto, protože každý by chtěl být prohlédnut ze všech stran - a to prostě nejde. Proto se projekty vracejí, a jako u plánů je setkání s kresbou ojedinělým zážitkem, u modelů to platí podobně - mistrovství volby materiálů a zpracování. A za modely zase kresby, ale také již fotografie z hotových či rozestavěných staveb...

Číst popisky s konkrétními údaji o projektech je lepší až při druhé cestě výstavou. Protože to je druhá rovina překvapení - rozmanitost záběru. Od velkého urbanistického celku Vista v Singapuru, přes pavilon na květinové výstavě ve Weilu na Rýně či dopravní terminál v Hohenheimu ve Štrasburku k mnohým muzeím, mezi nimiž nejpůsobivější jsou projekty přístavby v Centru královny Sofie v Madridu a Národního centra současného umění v Římě. Lze tu obdivovat noblesní subtilní křivku skokanského můstku v Innsbrucku, stejně jako projekt Velké mešity pro Štrasburk.

Ovšem zřejmě nejúžasnějším objektem je Centrum vědy, které se od roku 2001 staví ve Wolfsburgu. Je to nezvykle řešený prostor, velký objem je členěn jakýmisi nálevkovitými trychtýři, které vystupují vně stavby a zanořují se do ní - vše je v pohybu, vše je v dynamickém napětí, těžko určit exteriér a interiér... Centrum je představeno několika modely a také vizualizací, která prolétá jeho vnitřními prostory. A stejně působivé jsou i fotografie z realizace, při níž podpory bednění se samy stávají vrcholným výtvarným dílem. Jenomže - která ze staveb, který z projektů Zahy Hadid není ojedinělý, vzrušující, působivý?

Zaha Hadid: Arc hitektura, Museum für angewandte Kunst Vídeň 14. 5.-17. 8. 2003 denně kromě pondělí 10-18, vstupné: 9,90 eur, 7,90 eur, snížené vstupné: 4 eura, v sobotu zdarma