V centru dění je starší "black and white" manželský pár Harry a Esther, který před časem prošel očistcem, ale drží ho pevné pouto staré lásky, co nezrezaví ani pod sebevětší záplavou marně vysoušených slz. Harryho jedné noci probudí zlá můra, která ho provází od nejtragičtější chvíle jeho života a manželství, a on se vydává jen tak chodit do ulic. Na hřišti zahlédne mileneckou dvojici - a čas se náhle vrátí zpátky...

Vedeni Harryho moudrým a vlídným komentářem jakož i dobrotivým jednáním pak sledujeme propletenec milostných a partnerských vztahů, které v podstatě ilustrují úvodní tezi filmu: řečtí bohové se nudili, až vymysleli lidi, lidi se nudili, až vymysleli lásku a nakonec vymysleli smích, aby se to vůbec všechno dalo vydržet.

To není špatná teze k ilustraci a nelze také říci, že by se film skládal z nezajímavých osudů, v nichž dokonce není těžké přijmout náhody ani jasnovidectví - obojí je tu docela přirozené. Druhou hlavní mužskou postavou je Barney (Greg Kinnear), majitel bistra s "nejlepším kafem na světě", s nímž se Harry přátelí a jemuž se zdá být souzeno, aby uspěl ve všem kromě manželství - jeho ženy totiž bývají někým docela jiným, než se zdají. Jeho osud se pak protne s životy dalších scházejících se i rozcházejících se párů. Sem tam filmem zajiskří humor, občas divák dokonce mírně ztuhne napětím.

Pravdy a moudra

Potíž je ale v tom, že scénář napsala Allison Burnettová podle knihy Charlese Baxtera, a člověk nemusel knihu ani číst, aby vycítil, že se jí příliš nepodařilo od literární předlohy odpoutat. Což je problém hlavně v dialozích. Zejména v romantické literatuře je spousta slov a vět, které docela dobře snese papír, ale doslovně vyřčeny z plátna znějí jako klišé, kýč a často i mlácení prázdné slámy.

A tak nejen Freeman, ale i Kinnear a další herci občas pronášejí pravdy, moudra a romantiku, z níž by bezmála běhal mráz po zádech. Naštěstí jsou to dobří herci, takže je pronášejí s takovou samozřejmostí, že mnohdy nakonec znějí docela přirozeně a až po chvíli si člověk uvědomí, jaká to byla pitomost.

Druhou slabinou je poněkud rozvleklá režie Roberta Bentona, která taková zastavení nad jednotlivostmi divákům umožňuje, namísto aby si občas pospíšila rychle o kus dál. Což je mírnější vyjádření faktu, že to je chvílemi trochu nuda. Ale vcelku zase ne tak moc velká. Zkrátka, celkově se Chuť lásky řadí k onomu typu filmů, které nepopudí, ani nenadchnou, jinak řečeno ani ryba, ani rak: dá se na to koukat, ale není to dost kýčovité, aby se člověk zasmál a mávnul nad tím rukou, a přitom to ale nemá dostatečnou hloubku (ač se všichni usilovně snaží), aby to bylo možné přijmout jako zajímavou sondu do lidských osudů.

Chuť lásky, USA 2007, Režie: Robert Benton, scénář: Allison Burnettová, hrají: Morgan Freeman, Greg Kinnear, Radha Mitchellová, Selma Blairová a další.