Na pódiu bude stát 65 účinkujících, mimo jiných Daniel Landa, Bohouš Josef, Petr Kolář, Česká komorní filharmonie a další.  Do 14. srpna se odehraje dvanáct představení.

Vstupenky jsou v prodeji v cenových relacích od 600 do 999 Kč. Momentálně je již podepsáno několik smluv pro realizaci na zahraničních scénách, kam by se měl projekt příští rok přesunout.

Před premiérou jsme hovořili s Danielem Landou.

Jak jste přišel k nápadu zpracovat Mozartovo Requiem v rockové Rockquiem?

Na základě ekonomického neúspěchu a mentálního úspěchu našeho muzikálu Krysař v Rakousku nás pozvali na Evropský muzikálový kongres do Hamburku, kde měla má žena Mirjam přednášku. Velmi rychle jsme si tam padli do oka s ředitelem divadla v Bolzanu Manfredem Schweigkoflerem. Do týdne se sebral, vzal celou svou rodinu, přijel do Prahy na Krysaře, a když jsme pak seděli na kávě shodli jsme se, že je dnes strašně těžké udělat něco původního, co by se dalo hrát po celé Evropě. Přišli jsme před Obecní dům a já říkal, že je v něm taková nádherná síň... Dohodli jsme se, že v Praze uděláme celosvětovou premiéru Rockquiem a pokusíme se šířit ho dál.

Kolik času jste věnoval studiu původního Requiem?

V Mozartově hudbě jsem ležel velmi dlouho. Manfred a skladatel Stefan Wurz udělali základ, já to doupravil tak, abych se Mozarta nedotkl. Musím říct, že mě ta práce doslova vcucla. Téma rezonovalo s mou účastí v automobilových rallye a se situacemi, kdy mi zemřeli kamarádi. Vím, co děláme. Není to povrchní. Mohu prohlásit, že jakoukoli část Requiem bych dnes poznal po třech vteřinách.

O čem jste přemýšlel, když někdo z vašich přátel v minulosti zemřel?

Ze smrti nemám strach, je to součást života. Samozřejmě je to velmi bolestivá záležitost, ale v podstatě se jedná o egoismus, protože mrtvému člověku je už dění tady jedno. Mé ego vždycky trpělo tím, že už mi nějaká blízká osoba nikdy neudělá radost. Čím víc ale člověk přemýšlí o smrti v pozitivním světle, tím víc může zkvalitnit svůj život. Mně osobně, byť to může znít hrozně, podobné krizové situace velmi pomohly.

Kdy?

Když jsem se málem zabil v autě, seděl jsem pak na hotelovém pokoji a naprosto bez emocí rozebíral, že jsem tu už nemusel být a jestli bych odešel s klidným svědomím. Na spoustu otázek ale člověk nedostane odpověď, proto musí svůj život neustále zlepšovat. Je to těžké, ale měli bychom se snažit.

Pouštíte se vlastně do konfrontace se skalními příznivci Mozartova díla. Měl jste někdy během práce na Rockquiem pocit, že jste si toho nabral příliš?

Měl jsem občas pocit, že je to na hranici mých možností. Jestliže bych si připustil, že je to za ní, asi bych to vzdal. To ale nešlo. Jsem nesmírně šťastný, že jsem si tuhle cestu zvolil a vydal se po ní. Bez ohledu na to, jak to dopadne, se mi tají dech, když na Rockquiem těch šedesát minut koukám. Jsem hrdý na všechny, kteří na něm dělali, protože mu propadli. To se stává málokdy.

Co by měl divák po představení cítit?

Chtěli bychom, aby cítil úžas. Aby se nad smrtí zamyslel jako nad určitým elementem a aby pocítil i jakési posvátno.