V polovině září se vydala do Německa v doprovodu producenta Joela Silvera a režiséra Neila Jordana propagovat nový snímek Mé druhé já (The Brave One), tvrdé krimi drama o ženě s těžkým osudem a psychickým traumatem. Zkrátka role, v níž to čtyřiačtyřicetileté Američance sluší nejvíc. Snímek je od čtvrtka v českých kinech.

Poprvé v životě mě čekalo setkání tváří v tvář s hereckou hvězdou první velikosti. Kolena se mi při pohledu na Jodie Fosterovou nepodlomila, spíš mě překvapilo, jak milá, příjemně vystupující a usměvavá to je dáma. Premiérové hluboko vystřižené šaty petrolejové barvy a ultravysoké jehličky vyměnila za džínsy a koženou bundičku, perfektní účes malinko zplihl, i výrazné líčení bylo to tam. Oči rámovaly brýle s tenkými tmavými obroučkami, dekolt zdobil jemný zlatý řetízek.

Podle pokynů nebylo za žádných okolností možné u rozhovoru fotit a v žádném případě žádat o autogramy. Ale komu by to vadilo. Byla jsem zvědavá, jak se bude údajně nejinteligentnější herečka Hollywoodu vyjadřovat.

Do povědomí veřejnosti jste se zapsala postavami z cenami ověnčených dramat: jako mladinká prostitutka Iris z Taxikáře nebo servírka Sarah ze Znásilnění. Diváci si vás především spojují s rolí začínající agentky FBI Clarice Starlingové z kultovního thrilleru Mlčení jehňátek. Ani váš poslední snímek Mé druhé já není pro slabé povahy...

Dramata miluji, vždycky jsem je chtěla dělat. Když jsem byla mladší, strašně ráda jsem je čítávala a dodnes je se zájmem sleduji. Tyhle snímky ve vás vyvolávají silné reakce a emoce, jsou plné zvratů a nečekaných překvapení, která vám občas vyrazí dech. A mají zvláštní moc vás naprosto pohltit.

Už když mi bylo třináct, ráda jsem se dívala na potemnělé filmy. Připadaly mi úžasné. Mám jednoduše ráda divné filmy a náročné, dramatické role. Ale také se sama sebe ptám, čím to, že se v nich lidem tak líbím. Netočím přece jen filmy plné paniky, útěků a střelby, mám za sebou sci-fi nebo romantické snímky. K dramatům se však budu vracet vždycky!

V čem jsou pro vás dramatické role specifické, lákavé?

Díky herectví získávám spoustu nových, mnohdy netradičních zážitků i zkušeností. Postavy zhrzených a zlomených žen mě velmi přitahují. Hrála jsem ji poprvé v Taxikáři, když mi bylo třináct, a vlastně ji hraji pořád dováš kola - ženu, které se dějí špatné věci. Což je přece velký part v ženské historii.

A zjistila jsem, že tyhle zkušenosti můžou hodně ovlivnit osobní život, můžete se o sobě a světě kolem hodně naučit. Zpravidla v životě neprožíváme ryze primitivní pudy, jak tomu bývá v přírodě, ani se často nesetkáváme s brutálními kriminálními činy jako Erica, moje postava ve filmu Mé druhé já, jenže právě v temných dramatech se do podobných situací a pocitů můžete naplno ponořit. I když jste ve skutečnosti normální ženská s dětmi a všedními starostmi.

Jste statečný člověk?

V reálném životě moc statečná nejsem, proto se snažím být alespoň v práci. Jen ve filmu můžu zažít pocity, které mě jinak nepotkávají. V běžném životě chodím venčit psa a řeším normální vnitřní dilemata. Nehraju si na hrdinku.

Čeho se bojíte nejvíc?

Nejvíc se bojím toho, že by se mým dětem Charliemu a Kitovi něco stalo, že by měly trpět, že by cítily bolest nebo by onemocněly. S tímto strachem se neumím vyrovnat.

V Mém druhém já hraji ženu, která se snaží zachránit svou duši, tu původní osobnost v sobě, což je jakoby jedna ze stránek mého života. Prožívám s Erikou ty nejniternější intimní pocity a právě díky takovým rolím se člověk uvnitř mění.

Často se nestává, aby hlavní roli "střelce pomsty" hrála žena. Snad nejznámější mstitelkou na mužích byla před čtyřmi lety Charlize Theronová jako prostitutka ve snímku Zrůda, za niž dostala Oscara. Vaše postava jí dokáže směle konkurovat.

Obecně řečeno, ženy většinou nezabíjejí z pomsty nebo velmi zřídka, což právě dělá z osudu Eriky Bainové poutavý příběh. Ona přesně neví, co dělá ani proč to dělá. Strach ji změnil v někoho naprosto cizího, změnil ji v zabijáka. Erica riskuje, brání ohrožené, na druhou stranu se nenávidí, nechce se mstít, nechce střílet po lidech, přesto nedokáže překonat strach a neví, jak si pomoci. Postavy jako Erica jsou vždy výzvou hrát. Jen ten pocit, když máte krev na rukou, bych nepřála zažít nikomu!

Mé druhé já je reakcí na násilí a svým způsobem i na tragédii z 11. září 2001.

Pravda je, že současný New York je statisticky jednou z nejbezpečnějších metropolí na světě. Když se však stanete obětí zločinu, tyhle statistiky vám moc nepomůžou. Tenhle film je o pomstě, o zlosti, o ne příliš bezpečném městě a o tom, jak je snadné koupit si v Americe zbraně.

Vypráví o tom, jak se žije se strachem v New Yorku po útocích 11. září, kdy skoro na každém rohu stojí policista. Potkáte-li však někoho podezřele vypadajícího v metru, zpanikaříte a myslíte na konec světa.

Jakmile se připravujete na postavu používající zbraň, zjistíte vlastně hroznou věc. Vytáhnout pistoli, vystřelit z ní a rozhodnout "já budu žít, ty zemřeš" trvá asi tak dlouho jako si strčit bonbón do pusy. Tak je to nenáročný pohyb.

Jaký vztah máte ke zbraním?

Nejsem k nim tolerantní a jejich nošení by neměl být bůhvíjak závratný pocit, i přesto, že mnohým může připadat uspokojivý. Já osobně žádnou zbraň nemám ani žádnou mít nechci. Pravda však je, že když jsem byla mladší a nastěhovala se do New Yorku, který tehdy byl na hony vzdálený tomu dnešnímu, přemýšlela jsem, že si ji pořídím.

Oproti jiným hollywoodským hvězdám netočíte jako na běžícím pásu a je známo, že se moc neúčastníte "hvězdných" večírků...

Není o co stát. Žiji si spokojeně svůj život, který se může někdy zdát nudný. Nepotřebuji vymetat kdejakou party, ale i to je součástí mé práce. V televizním a filmovém byznysu se pohybuji od dětství, v tomhle ohledu už nejsem nijak přecitlivělá.

Člověk musí umět pochopit, že práce filmového herce není pouze o natáčení a výkonech na plátně, ale také o tom, že musí obětovat svůj čas a energii k propagaci díla. Musím taky chodit po červeném koberci na slavnostních premiérách a nechávat si dělat vlasy. Pak jdu zase domů, kde začíná můj skutečný život.

Jaký je?

Jsem ráda s přáteli, díváme se na filmy, chodíme do divadla, jezdím na návštěvy k rodičům, starám se o děti. Odděluji svůj profesní a osobní život a snažím se mezi nimi udržovat zdravou hranici.