Jak vznikl nápad nahrát nepříliš známé Chopinovy skladby?

Skladatel je trochu neprávem považován pouze za geniálního autora klavírních věcí, ale méně se ví o jeho skladbách pro violoncello s klavírem. Sonáta i Polonéza se občas na koncertech objeví, o existenci virtuózního Grand dua jsem neměl potuchy, což platí i o klavírním triu.

Jak jste si vybíral spoluhráče?

S Martinem Kasíkem se znám delší dobu a spolupráci jsme dlouho plánovali. Určitě je to jeden z našich nejlepších pianistů současnosti, stejně jako houslista Jan Talich, který se k nám připojil v klavírním triu.

Kolikátá je to vaše nahrávka v Supraphonu?

Tuším, že devátá, mám za sebou spolupráci s Mariánem Lapšanským, několik CD s orchestrem při Dvořákových či Šostakovičových koncertech, kromě dalších i velice oceňované album z roku 2000 Reflexe s přídavkovými čísly.

Vedle Supraphonu ale spolupracuji i s dalšími firmami, jako českým Lotosem a londýnským Hyperionem. Mám i nominaci na cenu Akademie populární hudby za CD Sagitarius s Milanem Svobodou, objevil jsem se i na albu Magdaleny Kožené u Deutsche Gramophon.

Co připravujete jako další nahrávací projekt?

Další desku pro londýnský Hyperion, kde bych příští rok měl nahrát Rubinsteinovy sonáty.

Jste znám i jako interpret soudobé hudby. Co vás v ní naposledy zaujalo?

Hodně mne oslovily skladby pro cello od našich autorů Petera Grahama, Marka Kopelenta, Petra Pokorného, Pavla Zemka a Kryštofa Mařatky. Třeba takové Mařatkovo Vojacello, což jsou 3 kusy pro cello a orchestr vycházející z cikánských melodií, by určitě po Paříži, kde bylo uvedeno, našlo ohlas i u nás.

Jak se s hudbou snáší jízda na rychlých motocyklech, kterou jste proslulý?

Docela dobře, jen samozřejmě nemohu jezdit na zkoušky či koncerty s nástrojem na motorce. Ale jinak se najezdím dost a dost, loni jsem si dokonce koupil nový stroj a místo japonské Yamahy nyní jezdím na italské Aprilii.