Článek
Na Slovensku jste dvojnásobnou zlatou slavicí, nicméně v Česku vás dosud posluchači příliš neznají. Je těžké prosadit se na zdejší scéně?
Je to těžší než v minulosti. V dobách existence společného státu to bylo přirozené, ale po rozdělení má každý stát svou hudbu a tu preferuje. Mám pocit, že i české skupiny mají problém prosadit se na Slovensku.
Proč je obal nového alba černobílý?
Vždy jsem měla jasnou představu, jaké obaly mých desek budou. U předešlého počinu bylo jasné, že bude hnědo-žlutý. Tentokrát jsem chtěla, aby působil přirozeně a živelně. Oslovila jsem fotografa Jakuba Klima, jehož práci jsem sledovala v ženských časopisech a strašně se mi líbila.
Fotili jsme na nádraží a ve vlaku, přitom strašně pršelo, což je na fotkách vidět. K nádražím mám vztah. Vlakem jsem cestovala velice často. Pocházím z malé vesnice u Žiliny, a když jsem začínala, jezdila jsem na nahrávání do Bratislavy vlakem.
Vznikla některá z písniček ve vlaku?
Bohužel ne, protože už vlakem tolik necestuji, spíš autem. Tam vznikla například první sloka písně Malé dávky vonkajšieho sveta. Vím, že je to nebezpečné, ale jakmile mě napadla, napsala jsem si ji během jízdy do mobilního telefonu.
Je to poprvé, kdy na vaší desce nejsou žádné anglické texty. Proč?
Při koncertech jsem zjistila, že si lidé chtějí zpívat. Navíc jsem jim díky slovenštině dala možnost mě více poznat. Na předešlých albech jsem popisovala svět kolem, tentokrát jsem se zaměřila na sebe. Velmi jsem se otevřela a našla jsem při tom východiska z některých složitých situací. Než jsem napsala písničku Najhoršia vec, oslovila jsem několik lidí a zeptala se jich, co by pro ně bylo nejhorší. Odpovědi se totálně lišily.
Uvědomila jste si, co by byla nejhorší věc pro vás?
To vím absolutně přesně: kdybych ztratila blízké.
Zvuk nové desky se poměrně výrazně liší od předešlé.
Chtěla jsem desku od předešlých odlišit. První byla rockovější, druhá folková a nyní jsem se k rocku vrátila. Neodhadnu, jaká bude další deska, ale vím, že přijdou další změny.