Do konfliktů s kmenovým pozadím se skutečně těžko proniká. Pohled pod pokličku nabízí román Ahmadoua Kouroumy z Pobřeží slonoviny Alláh není povinen.

Tu lze číst jako strhující a děsivý příběh dětského vojáka, předčasně vyspělého dvanáctiletého Birahima, který po smrti své matky putuje za tetou a zaplete se do kmenových válek. Kourouma v ní však současně potvrdil, že je po právu označován za kronikáře.

Kronika událostí

Nenapsal jen děsivý příběh nafetovaného dětského vojáka ozbrojeného kalašnikovem, ale současně zaznamenal všechny události, které se v devadesátých letech odehrály v Sierra Leone a v Libérii, přičemž neopomněl zmínit roli Charlese Taylora. Že v bojích šlo o moc, o ovládnutí oblasti země, kde se nacházelo zlato.

Ukázal také, jak velký vliv mělo napětí nejen mezi jednotlivými kmeny obývajícími oblast, ale také třenice mezi místními obyvateli, "negry z buše", a navrátivšími se vystudovanými Afroameričany. Ani kmenová příslušnost však nijak nebránila přidat se podle okamžité situace k druhé straně, připojit se k tomu, kdo se zrovna zdál nejsilnější a nejbohatší, nebo alespoň k tomu, kdo nabízel alespoň o trochu víc a lepšího jídla.

Kourouma je přitom velmi kritický i k zásahům zvenčí. Tvrdě ukazuje, že sbory ECOMOG buď přihlížely, nebo svými necitlivými zásahy ještě situaci zhoršovaly. Obviňuje také Nigérii, že si chtěla především upevnit pozici v oblasti.

Síla dětského pohledu

A právě dětský pohled, zdůrazňovaný tím, jak Birahima vysvětluje africká slova pro francouzské čtenáře pomocí hesel z lexikálních slovníků, umožňuje lépe proniknout do úděsné reality a přijmout ji jako skutečnost. Kouromovi se povedlo to, co nedokázal Dražkovič v příliš vyspekulovaném Noži, mapujícím kořeny srbskochorvatské krize, která vyústila v rozpad Jugoslávie. Před očima dětského vojáka defilují pochybní překupníci, kouzelníci slibující ochranu před kulkami i vizionáři, kteří krásně znějící myšlenky prosazují s ještě větší krutostí než přízemní chamtivci.

Krutost jako hodnota

Krutost není jen součástí života, je ceněnou hodnotou. Děti, které se chtějí stát vojáky, mnohdy musejí zabít jednoho ze svých rodičů - nejen proto, aby přetrhaly svoje vazby, ale ukázaly, že jsou všeho schopní. Srdce nepřátel se pojídají nejen proto, aby vítězové získali jejich chrabrost, ale také kvůli tomu, aby ostatní viděli, že se nezastaví před ničím. A lidem se utínají ruce, aby nemohli hlasovat.

Pohřební řeči nad mrtvými spolubojovníky ukazují i neúprosný osud, který mnohé děti semele, takže pro ně je skutečně snem stát se dětským vojákem, který má alespoň nějaké jídlo, dostává drogy a má symbol moci - kalašnikov.

Že putování nemůže mít šťastný konec, je jasné. Otázkou, která se naskýtá po přečtení knihy, je, jak řešit situaci v Libérii.

Ahmadou Kourouma: Alláh není povinen, Mladá fronta 2003, 198 stran