"Seifertovská krása se na mě rozsypala a mám z toho radost a zůstane to ve mně. Pokud něco zůstane v člověku až do konce, tak je to tato příležitost být tady," řekl pětaosmdesátiletý spisovatel krásnou češtinou, kterou si uchoval. Vysvětlil, že po celá léta myslí česky. Češtinu si pěstuje sám, protože lidé, se kterými se stýká, jsou vesměs cizinci.

"V Portugalsku donedávna nebylo vůbec Čechů, takže jsem neměl s kým mluvit, což je podivná situace. Psal jsem česky pro nikoho, řekl bych do šuplíku, ale já neměl šuplík," poznamenal. Kvalitu své češtiny si ověřil, když se v roce 1989 vrátil do Prahy a taxikář ho neošidil. "Tak jsem si řekl, že (má) čeština je dobrá," vysvětlil.

Nemůžu psát jinak než česky

Rodný jazyk považuje Listopad za svůj základní básnický jazyk, výjimečně prý napsal báseň i v portugalštině. "Jsem český básník a nemůžu psát verše jinak než česky," zdůraznil. Portugalsky umí prý jako běžný Portugalec, ale není to poezie.

Cenu Jaroslava Seiferta považuje za velkou poctu. "Je dobře, že se dává ta cena, a také je dobře, že se dává mně," zažertoval. Listopad získal v předchozích letech ve své vlasti řadu ocenění. Například v roce 2002 obdržel pamětní medaili za celoživotní dílo, jímž přispívá ke sbližování české a portugalské kultury.

Spoluzakladatel nakladatelství Mladá fronta od roku 1947 pracoval ve francouzské televizi a rozhlase, od roku 1959 žije v Portugalsku. Vedle literatury se věnuje filmu i divadlu a působil i jako lektor slavistiky na lisabonské univerzitě. Mezi jeho nejvýznamnější básnické sbírky patří Sláva uřknutí, Jarmark či Nástroje paměti.

V Praze představil sbírku Rosa definitiva. Její název prý ho napadl, když jako režisér říkal herci, ať vezme do ruky růži, jako by to bylo definitivní. Definitivní je i tato sbírka, co napsal, zůstane beze změny, už to nebude opravovat. Nadace Charty 77 cenu pojmenovanou podle jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu uděluje od roku 1986. Jejím prvním nositelem se stal Dominik Tatarka. Jejími držiteli jsou například i Ludvík Vaculík, Ivan Diviš, Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Karel Milota, Věra Linhartová a Josef Škvorecký.