Působíte jako mimořádně úspěšný člověk, jemuž se všechno daří... To ale není pravda. Nerada bych vytvářela dojem, že mám skvělou kariéru, protože na ni ani nemyslím. Já jen ráda zpívám. A trochu se obávám, že zájem médií o mou osobu jsem si nezasloužila. Že je dán multikulturní dobou, ve které si lidé přejí slyšet jinou hudbu, než na jakou jsou zvyklí, i když i dříve, když jsem v roce 1994 koncertovala s Alanem Vitoušem, na nás lidé chodili.

Odvrácenou tvář multikulturní doby představuje rasismus. Poznala jste jej na vlastní kůži? Setkala jsem se s nevhodným chováním a zacházením, ale nejsem si jistá, zda šlo o rasismus. Jsem idealistka a dívám se na věci z té lepší stránky. Mám ráda harmonii mezi lidmi. A když někdo urazí mojí mateřskou kulturu, tak si říkám, že dneska nemá dobrý den. Anebo to je z neznalosti. Pokud jsme se s člověkem, který se choval jako rasista, mohli lépe poznat, tak se jeho přístup časem změnil.

Co pro vás znamená úspěch? Úspěch je trápení. Ale záleží na tom, co pod tímto slovem chápeme.

Být viděn a chválen. Bylo by divné, kdybych si nepřála, aby lidé byli nadšení hudbu, kterou vytvářím. Člověk nezpívá jen pro vlastní potěšení, ale také aby udělal radost druhým.

Znamená to, že se přizpůsobujete vkusu posluchačů? Podívejte se, to je tak: kdo si zpívá doma, může dělat cokoli, ale když to předvádí před ostatními, už to není jeho soukromá záležitost. Nevěřím, že by nějaký umělec nechtěl potěšit diváky.

Neprojevuje se v tomto vašem názoru kulturní odlišnost, protože mnozí představitelé evropské avantgardy se neohlíželi na vkus diváků a naopak mnohdy byli rádi, když vyprovokovali negativní reakci? Trochu tam ta odlišnost bude, hlavně v otázce ega. Své bych nikdy nezdůrazňovala. Cítím tu zodpovědnost vůči divákovi. Lidi přišli na hudbu a můj smutek ani moje deprese je nezajímají.

Není to spíše služba? To je špatné slovo, účinkující a divák jsou rovnocenní partneři. Spojuje je energie, bez které nemůže být vystoupení úspěšné.

Nevyšlo vám někdy něco? Toho bylo. A z různých důvodů. Třeba s Alanem Vitoušem se nám zpočátku dařilo, ale pak se to nějak vytratilo. Tedy ne že by to krachlo, byl tu jasný důvod Alan se odstěhoval do Curychu.

Měl jsem spíš na mysli, jestli se vám stalo, že by se některý z projektů nepovedl. I takové byly. Lidé, kteří se při práci na nějakém projektu setkají, by měli mít spřízněné duše a měli by hledat něco, co je spojuje. Ale každé setkání má různé etapy a někdy to, co spojuje, pomine. Je to přirozené, cesty se také sejdou a rozjedou, i manželství se rozpadají. Dlouho jsem hledala lidi, kteří by se mnou hráli, než jsem objevila ty, jimž se zalíbilo, co dělám. Vážím si těch, kteří se mnou vydrželi, protože jsou to spřízněné duše, které mě chápou. Takové lidi není snadné najít, protože někdy mívám jasno, ale někdy zataženo.

Udivuje mě váš záběr, sahající od pekingské opery až k world music. Možná pro vás je to velký rozdíl, a z mého hlediska je to jedna věc, patří to dohromady, je to zpěv, já zpívám a stylově vycházím z pekingské opery, kterou také improvizuji a spojuji ji s jinými žánry, s evropskou operou, s etnickou hudbou i s folkem. A potom hudební setkání je především setkáním lidským. Formálně máme k sobě se Slunečním orchestrem daleko, ale navzájem o sebe máme zájem, mě zajímala jejich práce, je můj svět.

Je vám některý svět bližší? Pekingská opera, kterou jsem studovala už jako dítě. Proto se nejvíc doma cítím v Marném tázání nebes. V tom představení se poprvé prezentuji jako herečka a zpěvačka pekingské opery. Jde o inspirativní představení, protože pekingská opera se v něm setkává a míjí s operou barokní.

Chybí vám Čína? Ano.

Čína už není zemí mas, kde všichni jako jeden člověk zvedali do výše rudou knížku? To je historie.

Bylo by možné, abyste se do své vlasti vrátila? Organizačně by to nebyl problém, ale ve skutečnosti je to těžší. Jsem v Evropě osmnáct let, aktuální je pro mě zdejší život a vedle Číny v sobě mám i Evropu. A ta by mi v Číně chyběla, jako mi tady v Evropě chybí Čína. Jen díky tomu, že jsem vycestovala do Evropy, měla jsem šanci se s otevřenými lidmi věnovat multikulturním projektům. To by v Číně nešlo, ta je geograficky i kulturně uzavřená.