Reportážní knihu o pobytu na Tahiti jste nazvala Útěk z ráje a vydala ji v nakladatelství Regia. Co pro vás ráj znamená?

Něco, co nikdy nenastane. Ráj je pro mě utopie

Takže jste ho ani při "útěku" na Tahiti nešla hledat?

Tahiti i Havaji se přezdívá ráj. Jakoby tam člověk odjížděl hledat cosi, co nemůže najít jinde. I můj hotel se jmenoval Eden-Ráj, takže název knihy obrazně pojmenovává, že jsem opravdu jela do Ráje. Navíc tam byly docela krušné povětrnostní podmínky. Jeden majitel hotelu mi řekl: Nazvěte knihu Útěk z ráje. Z toho pomyslného i z faktického. Udělala jsem to tak.

Píšete, že jste si potřebovala v hlavě srovnat řadu věcí. Proč jste si k tomu vybrala právě Tahiti a nehloubala o sobě někde blíž? To jste taková cestovatelka?

Asi ano. Nechci říct, že bych projela hodně zemí, protože člověka svazují finanční i časové možnosti. Pracuji v divadle, takže v úvahu přicházejí jenom prázdniny. Hodně jsem cestovala s dětmi, zvlášť když dospívaly, ve třech to bylo moc krásné. Evropu mám projetou, viděla jsem Thajsko, Jordánsko, Ameriku, Kubu. Takhle sama jsem ale nebývala. Navíc moje cestovatelství omezuje skutečnost, že se bojím létat.

Ještě jednou. Proč Tahiti?

Jistěže člověk může meditovat v Krčském lese a nemusí nikam jezdit. Tahiti pro mě znamenalo utopii, která se nemůže realizovat. Jednou jsem to jen tak nadhodila a ke svému překvapení zjišťovala, že by to šlo. Chtěla jsem jet sama, letadlem někam na ostrov, kde by široko daleko nebylo nic a právě tahle omezení mě nejvíc obohatila. Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem se musela spoléhat jen sama na sebe a za to jsem vděčná. Splnila jsem si neuvěřitelný sen a poznala se v mezních situacích.

Samozřejmě že se do nich mohu dostat i na Šumavě, ale zážitek na Tahiti je obohacen i utrpením dlouhé cesty, kdy postrádáte různé civilizační vymoženosti.

Právě v takovém prostředí si člověk uvědomí vlastnosti různých civilizací. Co jste zjistila o té naší?

Zní to otřepaně, ale měli bychom se vrátit k přírodě. Nakonec zjišťujeme, že nejsme pány přírody. Povodně a zemětřesení patří k našemu životu. Tam jsem si zvlášť uvědomila ohroženost lidí. Jistě, jsme jinak vychovaní, ale myslím, že by si každý měl přiznat, po čem chodíme. Nejsou to parkety, jak by se tady v kavárně nebo doma mohlo zdát. Odpovědět si, jak se k Zemi chováme i co po nás na ní zbude.

Moc se mi líbila bezelstnost lidí, jejich čistota. Nepotřebovali jsme nic, jen plavky a deštník proti slunci nebo dešti. Každý byl jen tím, co je. Nechci říci, že by snad věci pro mě znamenaly míň. Ale probrala jsem se celým životem. Když na střechu bubnují kapky deště a burácí nad vámi hrom, má to kouzlo s příměsí hrůzy.

Co vám cesta dala nejen pro sebereflexi ale i pro další uměleckou práci?

Jako herečka jsem nabyla větší klid. Jsem trémistka, moc prožívám zkoušení i hraní. Najednou člověk zjistí, že o "tolik" nejde. Hodnotový žebříček se maličko posunul. Získala jsem větší důvěru v sebe. Řekla jsem si, že bych chtěla zkusit další projekt jako autorka i jako režisérka. Chtěla bych v něm zúročit hereckou zkušenost.

V šuplíku mám několik rukopisů, ale není jednoduché je realizovat. Existuje mnoho kdyby. U knihy, kterou jsem se rozhodla napsat, je méně "mezičlánků". Ale po projektu Ginger a Fred mám novou ctižádost.

Reportáž je psaná velmi živě, je v ní mnoho charakteristik lidí i zážitků. Už úprava Zápisků z blázince vašeho otce Miroslava Macháčka byla velmi kultivovaná. Kde jste se učila umění slova?

Musím se přiznat, že jsem základní školu dokončovala na Slovensku, takže s českou gramatikou jsem v životě trochu bojovala. Možná už tehdy jsem něco zkoušela. Třeba sloh na téma Čím budeme? jsem udělala jako básničku. V devíti jsem napsala pohádkovou knížečku, ilustrovala ji, sešila a přinesla mamince. Jenže ta mi řekla: Kde jsi to opsala? Tím moje prvotní "spisovatelské" nadšení skončilo.

Něco mě k tomu ale stále nutilo. Začala jsem fejetony, později jsem zpracovávala otcovy režijní deníky. Zní to moc vznešeně, že jsem zvedla štafetový kolík. Otec zanechal jen fragment, poznámky, takže jsem je vlastně musela dopsat. Tím to asi začalo.