Měl jste nebo máte dodnes rád klasické študácké filmy?

Jako mladý divák jsem je měl rád, ale dnes kdybych je náhodou viděl, tak se mi budou asi zdát přiliš medové a školu idealizující. Gympl není pouze komedie o škole, ale hlavně tragedie o školství. Stále stejné osnovy snad od doby Marie Terezie. Informace, co se na škole dozvíte, jsou k ničemu. Nehodí se k životu, nebo je zapomenete, nebo jsou to vyloženě deziformace, nebo lži.

Letos jste slavil padesátiny - co vás přivedlo k filmu o středoškolácích?

To není náhlé rozhodnutí, to probíhá pozvolně, skládá se to léta a léta. Moje zážitky ze studií, zážitky mého syna, zážitky bývalého ředitele nejmenovaného gymnázia Tomáše Houšky, který napsal knihu Graffiti Rules a přinesl mi ji, jestli to nechci natočit. Začali jsme psát scénář a pak se k nám přidal ještě skutečný writer Pavel Nosek, a za tři roky jsme napsali mnoho verzí. Houška hlídal věrnost profesorkého prostředí, Nosek autenticitu writerských scén, no a já jsem to dramatizoval, snažil se, aby to působilo ve filmu. Asi třicátá verze scénáře se natočila.

Co vás přesvědčilo o tom, že takhle strašné to na středních školách opravdu je?

Vám se to zdá strašné? Vždyť ten film je skoro pohádka. To nejstrašnější jsme tam nedali,  tomu by diváci nevěřili. Udělejte rozhovor s Houškou a on vám poví ty správné příhody s kantory a žáky. Třeba se svou žačkou Pavlou, která se stále podřezávala a umírala a on ji zachraňoval. Podle ní byla natočena naše postava Pavly ve filmu. Ale drastické scény sebeničení a krve jsme změnily, to by diváci v kině zešíleli. Já netočím naturalistické dokumenty, ale obrazové stylizace.

Do hlavní role jste obsadil svého syna - s jakými pocity člověk pozoruje vlastní dítě v roli kluka, který odmítá autority?

Každé dítě podvědomě odmítá autoritu rodičů nebo učitelů. Každé dítě chce dát světu najevo, že je osobnost a originál a nelze ho nikam zařazovat, nikam  směřovat. Odmítá to skrytě, nebo velice hlasitě. To je přírodní zákon. Writeři v našem filmu to odmítají tím, že v noci malují po městě, a jednoho takového hraje můj syn. Ale ve skutečnosti je můj syn daleko tolerantnejší než já. To já daleko více odmítám autority. Takže postava kterou ve filmu hraje on, jsem spíše já než on.

Jaká byla spolupráce se skutečnými sprejery?

Už když řeknete "sprejeři",  urazíte je a vůbec se s vámi nebaví. Musíte říci "writeři". Jsou nekompromisní, nesmlouvaví a svět filmového šoubyznysu je nezajímá. Ze začátku mě spousta z nich odmítla a scénář zahodila. Tak jsme psali dál a hledali dál. Potom Nosek přivedl PASTu, ten přivedl MASKERa, FILIPA a WICHe. A ti s námi celý film udělali. A také si tam zahráli sami sebe. Ale bylo plno konfliktů a hádek a přes něco nejel vlak.

Dozvěděl jste se o študácích a kantorech něco nového?

Dozvěděl jsem se, že je to pořád stejné, jako když já jsem studoval. Stejný kolovrátek, stejný nesmysl. Nikdo ze studentů si kromě trapně veselých zážitků ze školy vlastně nic neodnese. Jak se v životě chovat?  Jak přežít? Jak se uplatnit? Jak zůstat zdravý? Jak se v současném světě nezbláznit? To by měla škola učit! A né kolik je třetí odmocnina z patnácti, a  kdy se narodil Jan Ámos Komenský.

Jak na scénář reagovalo vedení školy, kde jste točili?

Paní ředitelka scénář četla a co si pamatuji, tak se jí nelíbily postavy kantorů, zejména postava kouřící ředitelky školy, kterou hraje Holubová. Ale studenti se jí zamlouvali, zejména postava Pavly, která se poškozuje kvůli rodičům. No, báli jsme se, že nás paní ředitelka na gymnázium nepustí, ale projevila velkorysost a náklonnost k české kinematografii, za což jí tímto děkuji.

Jaký máte vy osobně vztah k writerům?

Jsem rodák z Bráníka, pražské periférie. A ta byla vždycky pomalovaná. Neříkám, že se mi to pokaždé líbilo, ale fascinovalo mě to. Co to je za záhadné malby? Vzkazy od mimozemšťanů? Nějaká šílená sekta? Partička narkomanů? Teprve při realizaci  Gymplu jsem zjistil, že to jsou normální kluci, kteří malují své jméno, nebo svou crew.

A tím dávají světu najevo, že jsou tady a že lze dělat ještě jiné věci, než jezdit autem, koukat na televizi, nebo hrát fotbal. No a tím jak malují, tak se zlepšuje jejich rukopis a z hnusných čmáranic vznikají úžasné obrazy, přímo umělecká díla. Takže graffiti je umění stejně jako každé jiné, stejně jako kinematografie. Většinou šit a pak pár filmů stojí za to.

Byl byste rád, kdyby váš syn pokračoval v herectví ?

Já ho do filmu netlačím, ale když mi všichni kolem říkají, abych ho obsadil, tak ho obsadím. Ale on tíhne spíše k matematice a penězům. Zkoušel to na produkci na FAMU, tam ho nevzali a teď studuje vysokou ekonomickou, tu samou co Václav Klaus. Tak nevím, co si o tom mám myslet? Ty děti jdou vždycky proti rodičům.