Mnoho lidí se do zcela zaplněného divadla nedostalo a na ulici se utvořily dlouhé zástupy Vinklářových obdivovatelů.

Rakev na jevišti, na kterém Vinklář od roku 1983 vytvořil desítky rolí, obklopovala záplava květin. Nejblíže byly ty od rodiny a dále například věnce a kytice prezidenta republiky Václava Klause a premiéra Mirka Topolánka, ministra kultury Václava Jehličky a pražského primátora Pavla Béma, Parlamentu České republiky, Herecké asociace, České televize i kolegů ze Slovenského národního divadlo v Bratislavě a Národního divadla v Brně.

Na milého rodáka si vzpomněli občané z Podůlší, kytici poslali také kamarádi z pražské Kampy. V čestné stráži u katafalku se vystřídalo téměř osmdesát členů činohry české první scény, přátel zesnulého z dalších pražských divadel i kolegů, kteří s ním hráli v televizních seriálech.

Iva Janžurová při smutečním projevu. Foto: PRÁVO/Petr Hloušek

Promluvil Lustig i Janžurová

V úvodních smutečních projevech na něj vzpomněli ředitel Národního divadla Ondřej Černý, Iva Janžurová a jeho kamarád Arnošt Lustig. "Loučíme se s velkým českým hercem, s jedním z těch posledních hereckých bardů, kteří si dokázali bezpodmínečně získat srdce diváků - svým hereckým umem i svou oddaností k herecké profesi," řekl Černý zaplněnému hledišti.

S emotivní vzpomínkou vystoupila herečka Iva Janžurová. "Pokud nás někdy něčím rozčaroval, máme dnes příležitost mu to odpustit," uvedla s poukazem, že minulý společenský systém mnohdy zneužíval divadlo a veškeré umělecké disciplíny jako pole své direktivní politické propagace. "Josef Vinklář nabízel zdvořilost a gentlemanství, byl pokorný před textem, respektoval režiséry a publikum byla pro něj modla nejpřednější. Šetřit se neuměl - herectví mu bylo celoživotní vášní," dodala.

"Můj kamarád držel slovo, vařil, jedl a hostil lidi rád, chyby pokládal za dětské nemoci. Výrazem jeho českého furiantství bylo, že nedělal, co mu radili lékaři, ale to, co mu velelo srdce," uvedl spisovatel a publicista Arnošt Lustig. 

Při pietním obřadu zazněly především lidové písně, které Josef Vinklář miloval, ale i píseň Hříšní lidé z populárního televizního seriálu v jeho osobním podání a Kamarádi od Jiřího Suchého. Přítomní zhlédli videoukázku z představení Naši furianti, kde Vinklář v roli dědečka Dubského zpívá píseň Znám já jeden krásný zámek. Závěr patřil melodii z filmu Vratné lahve Jana a Zdeňka Svěrákových. 

Začínal v Dismanově dětském sboru

Své herecké začátky zažil Vinklář v dětských rolích v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. Do prvního profesionálního angažmá v Divadle satiry ho v roce 1945 jako teprve patnáctiletého přivedla náhoda, když musel zaskakovat za nemocného herce.

V letech 1946 až 1948 hrál v Divadle Voskovce a Wericha. Další dva roky strávil v Městském oblastním divadle v Pardubicích, aby poté zakotvil na dalších 33 let ve smíchovském Realistickém divadle. Od roku 1983 pak působil na české první scéně.

Nejen doktor Cvach

Veřejnost si ho spojuje nejčastěji s postavou doktora Cvacha ze seriálu Nemocnice na kraji města, na divadle ale ztvárnil desítky rolí. Hrál i v dalších seriálech, například Byl jednou jeden dům, Sanitka, Panoptikum města pražského či v poslední době v sériích ČT Náměstíčko, Náves a Příkopy. Naposledy se účastnil natáčení nového sedmnáctidílného seriálu Hraběnky, který Česká televize vysílá od 3. září.

Na jevišti Národního divadla ho mohli diváci naposledy vidět jako Vodníka Ivana v inscenaci Jiráskovy Lucerny z roku 2001 a také v roli Petra Dubského ve Stroupežnického Našich furiantech v roce 2004. Roli v připravované inscenaci textu Pavla Kohouta Malá hudba moci již nedozkoušel.