Nikdo skupině neodpáře, že do českých končin přinesla počtvrté událost vpravdě velkolepou. Koncert roku? S největší pravděpodobností, a pokud ne po všech stránkách, pak málokdo zapomene na velkolepou vizuální složku, o které se hovořilo v superlativech dlouho dopředu.

Křepčení na jazyku

Brity na scéně přivítal bývalý prezident Václav Havel.  Pak zaznělo rytmické intro a hudebníci nastoupili na pódium. S prvními riffy písně Brown Sugar z roku 1971, která jejich koncerty pravidelně otvírá, se na stožárech nad jejich hlavami začaly dít věci.

Ustupující déšť pročísla záře obří obrazovky, jež se rozdělila na čtyři části a zprvu přenášela pohled na základní kvartet Jagger, Richards, Wood, Watts hezky individuálně. Ron Wood měl na vrcholku kytarového hmatníku umístěnu minikameru, která nabízela zajímavou studii práce jeho prstů. 

Poté se záběry na obrazovce spojily a nabízely nejenom pohled na scénu a zajímavé prostřihy na práci jednotlivců i radost diváků, ale také animace, z nichž největší pozornost sklidila poloobnažená dívka křepčící při skladbě Honky Tonk Women na stoneovském vyplazeném jazyku.

První pyrotechnické efekty v podobě spalujícího ohně nad pódiem přišly s tajemnou a mysticky znějící Sympathy For The Devil. Malý ohňostroj nabídla už předposlední Jumpin´ Jack Flash, aby jeho větší, nicméně pouze pár vteřin trvající bratr celou akci velkolepě uzavřel.

Všechno nejlepší, Micku

Třináctičlenné těleso na pódiu, tedy s doprovodnou dechovou sekcí i výtečným vokálním triem, vytvořilo od první chvíle takřka rodinnou atmosféru, kterou se podařilo přenést i mezi diváky. Jagger byl hlavní osobou večera - i přesto, že Richards pózoval ve svém lážo-plážo stylu a rozčepýřený Ron Wood zíral na rozjetého Jaggera skoro se závistí . Při dvou skladbách zpívaných Richardsem se posadil na židli a hrál v sedě, aby posléze na té samé židli nástroj roztočil kolem osy a radoval se, jak se přitom trefuje do strun.

Jagger na šedesát nevypadá. Není sice technicky dokonalý zpěvák - i když si v jeho hlase léty prozkoušený repertoár "sedl", ale má neuvěřitelné charisma. Zlobil se, když v přídavku (I Can't Get No) Satisfaction jeho kolegové skoro přestali slavný riff hrát, a když s foukací harmonikou zahajoval Midnight Rambler, jasně všem na pódiu ukázal, že je čas jamovou předehru ukončit a začít s písní. Během koncertu naběhal hezkých pár kilometrů a ještě si stihl zašpásovat s úžasnou zpěvačkou Lisou Fischerovou.

Fischerová svým vokálem nejvíce pomáhala syrovým písním kapely. Se dvěma mužskými kolegy podporovali Jaggera silou neměřitelnou a spolu s dechovou sekcí pak vytvořili ony odlehčené aranže současného koncertního repertoáru skupiny.

Srdcová kapela

Příspěvek dalších muzikantů chyběl, když se základní šestice odebrala do středu Letenské pláně na malé pódium a vystřihla tři písně v duchu svých klubových koncertů v šedesátých letech. Do sportovních hal dobrý nápad, na Letenskou pláň nadhodnocený, neboť atmosféra rázem upadla a zpět se dostala teprve s návratem skupiny na velké pódium.

Rolling Stones je srdcová kapela: ti čtyři se především baví, přičemž vše, co nabídli, měli zvládnuté do detailu. Hybnou silou je nenápadný bubeník Charlie Watts, jehož jazzbluesový herní styl tepe jako neomylný motor. Přičtěme ještě legendu, kterou kapela za čtyřicet let existence vystavěla, a mějme na paměti velkolepou koncertní výpravu. V tu chvíli dojdeme k cílovému termínu "koncert roku".

A funguje to takhle už dobrých deset let, i to je třeba ocenit. Rolling Stones přinášejí především vzpomínky na celou tu divokou rockovou cestu. Syrové jako v šedesátých letech to ale bylo pouze pár minut, na malém pódiu. Zbytek je dobře promyšlená a odvedená práce