Film Můj vůdce vypráví o setkání profesora herectví židovského původu (Ulrich Mühe) s depresivním Vůdcem (Helge Schneider) na sklonku roku 1944. Svobodu si musí vykoupit tím, že v Hitlerovi opět rozdmýchá bojového ducha a připraví s ním úderný novoroční projev.

Film se v Německu potýkal s rozporuplnými reakcemi, z řad filmových publicistů se ozývaly i tvrdé kritiky. Jaké byly divácké ohlasy?

V Německu jsem udělal dvě hlavní premiéry, obě byly ohromně úspěšné. Lidé se zkrátka bavili. A okamžitě po premiéře film vstoupil na první příčku v žebříčku návštěvnosti. Ovšem na rozdíl od diváckého ohlasu byly kritiky částečně negativní, což diváky, kteří film neviděli, mohlo odradit. Když jsem prezentoval snímek třeba v Rusku nebo USA, pochopil jsem, že tam je přístup lidí mnohem volnější a otevřenější. Stejně tak když jsem jej promítal různým židovským komunitám v Americe, reakce byly velmi pozitivní a příznivé. Ale Mein Führer je hraniční záležitost, která bude vyvolávat rozporuplné reakce. A to je dobře.

Čím si vysvětlujete někdy až odsuzující reakce?

Zlomil jsem spoustu tabu. Nejen samotnou látkou, ale také tím, že jsem se snažil vysvětlit fungování politického nebo extrémního systému formou psychologie, což pro konzervativní kritiky bylo velké sousto. Součástí každé diktatury jsou nejen lidé, kteří ji vymýšlejí, ale také milióny těch, kteří ji následují. Pokusil jsem se vysvětlit, jak je i přes určitý způsob výchovy a vývoje společnosti možné, že vznikne diktatura jako ve třetí říši.

Podobné reakce jsem očekával, musím však přiznat, že jsou silnější, než jsem si původně myslel. Potvrdilo se mi ale přesvědčení, že takový film byl skutečně nutný.

Objevily se také názory, že podobně laděná komedie o Hitlerovi může teenagerům zkreslit představy o jedné z největších lidských zrůd.

Myslím si, že každý mladý člověk ví, kdo byl Hitler a co celému světu způsobil. Základní znalost je přece u mladých lidí jasná. Navíc není vhodné pořád jen Hitlera ukazovat jako démona nebo monstrum. Třeba po zhlédnutí snímku Pád třetí říše se divák cítí jako po hororu. Nejsem přesvědčen, že je šoková terapie správnou cestou.

Můj vůdce mnohdy představuje Hitlera ve směšných situacích. Nepotýkáte se s výhružkami nebo btěžováním kupříkladu neonacistických skupin?

Měsíc před premiérou jsem požádal Telecom o tajné číslo v domnění, že můžu dostávat výhružné telefonáty nebo vzkazy. Do přímého kontaktu jsem se s nimi ale nedostal. Zato představitel Hitlera Helge Schneider, známý herec, zpěvák a kabaretiér, na svých webových stránkách objevil spoustu anonymů a výhružek. Také jsem se vyvaroval premiér v německých regionech, kde je známo, že je činná neonacistická scéna.

Ve filmu se prolínají i dokumentární záběry s fikcí. Jak probíhala příprava scénáře?

Hlavním důvodem, proč jsem film natočil, byla určitá pomsta Hitlerovi. Moje matka musela v roce 1939 utíkat z Berlína. Nečekal jsem, že se jednou přesto do tohoto města vrátím. Žiju tady spoustu let a věděl jsem už jako mladý člověk, že chci natočit něco o Hitlerovi ve formě komedie nebo něčeho vtipného. Navíc můj předešlý film Alles auf Zucker měl v Německu značné komerční úspěchy, proto jsem mohl brzy získat finance pro jakýkoliv další film. Využil jsem toho, scénář a film vznikly nebývale rychle. Tak rychle, že se nikdo z producentů nebo partnerů nestačil zabývat jeho politickou korektností.

A čerpal jste z historických pramenů?

Radil jsem se s několika historiky. Na jedné straně jsem chtěl zachovat fiktivní elementy a fantazii, zároveň jsem se snažil do filmu zakomponovat určité scény, které odpovídaly historii. Pokusil jsem se zachovat kousek historické pravdy a kousek fikce. Nechtěl jsem natočit dokument. Četl jsem různé biografie. Ve scénáři jsem třeba vycházel z podložených faktů, které se týkají Hitlerových vlastností a mládí. Je známo, že měl učitele herectví, i když ne židovského původu, a že byl závislý na medikamentech, na drogách a měl problémy s močením.