Článek
Město Bohů - prokleté místo, kde si děti hrají na kovboje a indiány s opravdovými kvéry a namísto matematiky se od útlého věku učí abecedu pouličních gangů. V prostředí násilí a drog vyčnívá nad ostatní jen jeden - netuctový mladík Buscapé.
Debutující režisér Fernando Meirelles se svou pomocnicí Katii Lundovou volně adaptoval knihu Paula Linse, který strávil v Městě Bohů osm let. Vzniklé filmové dílo se ohání autenticitou a pravdivostí reality, kterou tvůrci dobře poznali. Nakonec do rolí snímku obsadili i neherce pocházející z opravdových slumů, kteří zde mluví předměstským slangem.
Příliš líbivá kamera
Ovšem celé Město Bohů, kde se vraždí s ostentativní lhostejností už od dětských plenek, snímají autoři stylem, jaký by jim mohli závidět lidé z National Geografic. Kamera Césara Charloneho nabízí "trochu moc" krásné, technicky dokonalé obrazy, kterým nechybí jak líbivá barevná a "dokumentárně drsná" stylizace, tak i dojemný sociální obsah. Filmaři se nás na druhou stranu snaží přesvědčit, že nejde o propagační záznam výletu s cestovní kanceláří do zaostalé země ani o vypjatou reportáž pro zpravodajství dobře platící zahraniční televizi. Vyprávějí silný, mrazící a na závěr i povznášející příběh - jsou na světě země, kde i boj za důstojný nebo o holý život může být inspirací k působivému dílu.
A mladík Buscapé (Alexandre Rodrigues), jehož film zachycuje v rozmezí 20 let, je určitě prototypem takového hrdiny. Otřesné zážitky, všudypřítomné násilí a nakonec vyvražďování jeho kamarádů a blízkých v něm zažehnou lidské zrání i jiskru vlastní umělecké tvorby...
Hlavní hrdina šustí papírem
Jenže, chyba lávky. Nejhorší na tom je, že mu ji ve výsledném filmu divák příliš nevěří. Jeho propadnutí fotografování je ukázáno popisně. Vývoj člověka, který by měl čpět vášní, lidským zaujetím a radostí z objevování nového, jen schematicky šustí papírem, pardon, scénářem. A co horšího, film se postupně proměňuje z lidského dramatu ve vyumělkovaný spektákl, v napínavý thriller, kde všichni střílí po všech.
Scény jsou tupě dramaticky vyostřovány, nechybí nalíčení bojovníci mladistvého věku, stejně jako neohrožený pistolník či potřebné střílečky a výbuchy. Co tu naopak na thriller chybí, je trochu humoru.
Forma si nerozumí s obsahem
Vypadá to, že autoři chtěli točit "pravdivý" a působivý film, jen s prostředky a schématy komerčního (amerického) bijáku. Jako kdyby se nemohli rozhodnout, jestli se jim líbí více drsňák Tarantino nebo klasik Alberto Cavalcanti, symbol sociálního realismu na plátně. Nic proti ani jednomu z nich. Ale tam, kde se mísí pravda a pohádka, nevznikne nutně silnější, otřesnější či větší svědectví: spíše hybrid, cosi napůl, kašírovaná skutečnost, které navíc chybí odstup od svého sociálního "poslání".
Přesto je chvályhodné, že někdo o brazilských favelách natočil film, ač v tomto případě riskoval, že jeho snímek nebude příliš důvěryhodný. Na druhou stranu trochu poctivěji a méně efektněji udělaný snímek by zřejmě zůstal přehlédnut a nedostal by se k širšímu publiku i na různé mezinárodní festivaly. Město Bohů bylo oceněno například na MFF v Havaně i na MFF v Torontu, bylo nominováno i na Zlatý glóbus jako nejlepší zahraniční film roku. Nejenom tím, ale i svým charakterem svědčí o rozporuplnosti a schizofrenii současného filmu.
Cidade de Deus - Město Bohů, Brazílie, Francie, USA ,2002, 135 min, režie: Fernando Meirelles (spolurežisérka Katii Lundová), scénář: Bráulio Mantovani, Paulo Lins, kamera: César Charlone, hudba: Ed Cortes, Antonio Pinto. Hrají: Alexandre Rodrigues, Matheus Nachtergaele, Leandro Firmino da Hora, Jonathan Haagensen.