Hlavní obsah

Film se politizuje. I v Torontu

Právo, Michal Procházka
TORONTO

Velké mezinárodní festivaly, jakým je MFF v Torontu, určují trendy a ten současný zní: svět a hlavně filmy se politizují. Filmaři využívají mnohem průhlednější politické narážky, figury a symboly, otázkou zůstává, jestli mají filmy sílu utvářet nejen okruhy intelektuálů, ale měnit i samotný svět.

Článek

Vděčným refrénem festivalu se stane to, když celebrita mluví nejen o ženských, ale učiní narážku na politiku. "Podezříváme Ameriku korporací a nadnárodních firem z toho, že se dopouští pěkných špinavostí," uvedl v Toronto George Clooney mezi všemi fanynkami a fanoušky při uvedení  dramatu osobní zodpovědnosti z právnického prostředí Michael Clayton, jenž brzy přijde i do našich kin.

Naopak bouřlivák Sean Penn si dal pozor na jazyk a mluvil jen o adaptaci knihy Do divočiny, v níž revoltující chlapec zavrhne rodinu i celou společnost, aby odešel žít do aljašské divočiny. Ovšem pochopit, v čem může být taková osamělá a výlučná svoboda dojemná, můžete asi jen v Americe.

Když tu Michael Moore představil politický dokument Captain Mike Across America (S kapitánem Mikem napříč Amerikou), vysloužil si dlouhotrvající potlesk zaplněného sálu. V tentokrát laciném filmu sledujeme jeho kampaň z roku 2004, kdy před americkými volbami objel 66 měst a mluvil k desetitisícům lidí, aby nevolili Bushe. A nakonec prohrál.

"Přesto věřím, že turné mělo svou cenu hlavně pro lidi, kteří žijou stranou dění třeba v Utahu a jsou odkázaní na televizi. Viděli, že se nemusejí cítit sami, kteří stojí proti Bushovi. Sebevědomí opozice totiž nepomáhají zrovna mainstramová média, jež ukazují jen jednu část pravdy, a zvlášť levičáky líčí, jako by šlo o vlasaté šílence, kteří demonstrují na ulici, nebo jen o anarchisty, rozbíjející výlohy v McDonaldu," uvedl v Torontu Moore.

Snímek Captain Mike Across America připomíná rozjuchané, energií nabyté koncertní turné, při němž zní z pódia plamenná rétorika. Film posloužil jako nástroj inteligentnější televizní diskuze a Moore tu mimo jiné tvrdí, že Amerika je mnohem více demokratická a liberální, než bychom čekali: "Kdybyste se zeptali lidí, tak 75 procent Američanů bude souhlasit se všemi principy, které hlásají demokrati, tedy až na kontrolu špinavých peněz."

Politický guláš

Politický guláš festivalu se ale točí samozřejmě hlavně kolem Iráku. Objevilo se tu několik snímků, které se snaží otřást naším svědomím a apelovat polodokumentárními záběry syrové skutečnosti. Snímek Nicka Broomfielda Bitva o Hadithu, pohybující se na pomezí fikce i dokumentu, ilustruje martýrium tragédie z listopadu 2005, kdy Iráčani zabili jednoho mariňáka a americké síly ve slepé odvetě postřílely 40 mužů, žen i dětí. A také obrací naši pozornost na samotné teroristy, Íráčany, kteří se doma bojí, zažívají denně ponížení, starají se o rodinu. Anebo plánují z nenávisti útoky odporu, zatímco američtí vojáci tu jezdí za zvuků rockové muziky na adrenalinové šťáry.

Co je ale pravda a co nalakovaná fikce? Jsou američtí mastodonti v uniformách opravdu tak zlí? Irácká válka postrádá tvář, jsou jen bezejmenní vojáci a teroristé. Lidský úhel pohledu a také spojení pravdy svědectví a manipulace fikce nabízí i protibushovský film Redigováno Briana de Palmy, který vyhrál stříbrného lva Benátkách a nyní běží v Torontu. Vypráví skutečnou tragédii znásilnění irácké dívky a vyvraždění její rodiny americkými jednotkami za pomoci inscenace, která se místy tváří, jako by šlo o dokument.

Oba filmy vznikly spíše jako protest, s nímž se autoři snaží shromáždit šiky občanů, stejně jako hezký příklad aktivismu demonstruje činost bývalého prezidenta USA Jimmyho Cartera v dokumentu Jonathana Demma Muž z planin. Zachycuje ho při kampani, která následovala vydání jeho knížky, v němž obviňuje židovský stát z apartheidu proti Palestincům. Jenže může něco takového apelovat na naší otupělost, lhostejnost nebo nezájem?

Heavy Metal v Bagdádu

Kanadský dokument z programu festivalu Heavy Metal v Bagdádu je pesimistický. Dozvíme se, že v hlavním městě Iráku existuje heavymetalová skupina, která hraje, vystupuje, křičí a oblíká se v černém. A nezajímá se o politiku! Ačkoliv kde jinde by se člověk mohl ještě obtížněji vyhnout věcem správy veřejné? Dnešní politický film spočívá hlavně v tom, jak dovede podvracet a zpochybňovat posvátné společenské symboly: patriarchální rodinu, deformovanou historii, společenskou hierarchii nebo i státní vlajku a důvěru ve vládu.

To přesně dělá snímek Paula Haggise V údolí Elahu, v němž se otec snaží zjistit příčiny barbarské smrti syna, který se vrátil z Iráku v morálním rozkladu. Politický film zkoumá staré pojmy, které ztratily časem původní význam i smysl, aby se z nich stala klišé. A tak by měly být znovu definovány, abychom jim opět porozuměli.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám