Hlavní obsah

Sex, komiks a kolektivismus

Právo, Stanislav Komárek

Japonský vztah k sexualitě je mnohem méně navázán na představy o morálce a lze běžně vidět Japonce, jak si se zájmem vybírají rozmanité pomůcky či listují v kreslených pornografiích ve stylu manga, nad jejichž sadomasochistickým podbarvením zůstává Evropanu rozum stát.

Článek

Erotický ideál Japonska, školačka v uniformě s obrovskýma vyděšenýma očkama, jakoby utekla z nějaké učebnice etologie o schématu mláděte. Je traktována takovým způsobem, že snáze pochopíme, proč se proti japonským lágrům zdál Buchenwald ozdravovnou - dívenka je třeba znásilněna požární hadicí a roztrhána přetlakem vody.

Něžné básně o rozkvétajících sakurách musejí mít někde svou odvrácenou stranu. Tato zvláštní kombinace fiktivní a třeba v případě poslední války i skutečné ukrutnosti s láskou ke květinám je nápadně podobná někdejším poměrům u Aztéků. Temné kouty evropských duší ostatně nejsou také příliš povzbuzující, byť jsou trochu jiné.

Kreslené komiksy, manga, jsou hltány celou společností a masově prodávány i v nejmenších stáncích po celé zemi, snad jako pokračování někdejší záliby v lidových tiscích s dřevoryty. Většinou jsou vázány po několika do tlustého souboru, tvořícího jakousi kolekci několika příběhů, z nichž některé jsou dobrodružné, jiné fantastické, další opět zamilované či otevřeně sexuální.

Obávám se, že jejich děj by připadal Evropanovi bizarní a nepochopitelný i tehdy, kdyby si je nechal přeložit, a málo co tak dobře demonstruje odlišnost obou kultur, srovnatelných v míře rafinovanosti, ale naprosto odlišných v jejich distribuci. V Japonsku, ostatně bohatém na nejnepředstavitelnější elektroniku, herny a další exotičnosti, se i pokémoni zdají dobře zapadající a ničím nápadní - jsou ostatně na svém typickém biotopu.

Japonci se prý bojí Evropanek

Kupodivu se dosti často vidí smíšené japonsko-evropské páry, muž je však prakticky vždy Evropan - Japonci prý se Evropanek jakožto příliš dominantních a samostatných bojí, často však údajně mívají, alespoň ti zámožní, neoficiální "druhou manželku" s vlastním bytem.

Řada japonských reálií se liší alespoň v nějakém bizarním detailu. Japonské ponožky mívají samostatný palec (to mívaly v minulosti i boty), někdy i ostatní prstíky, japonské pisoáry sahají až k podlaze a umožňují malým chlapečkům močit zároveň s tatínky atd. Přes všechny transkulturní rozdíly však stačí podívat se na japonské hry a žertování s malými dětmi, abychom viděli, kam až tradice sahat může a kam ne - jsou v rámci jakési "antropologické konstanty" úplně stejné jako u nás.

Japonci rozhodně mají ve srovnání s Evropou a do určité míry i s Čínou mnohem větší smysl pro kolektiv a kolektivismus a schopnost jednat v harmonii, aniž by bylo nutno se nějak radit či udílet rozkazy. Tato skutečnost cizí návštěvníky odjakživa udivovala. Netýká se to jen akcí malých či pracovních - i průběh druhé světové války se v Japonsku do značné míry vyvíjel "sám od sebe", centrálně neplánován.

Naprostá loajalita

Zasedání vlády, která řídil císař, prý probíhala na naše poměry velmi podivně: protože božská osoba císaře se nemůže na nic ptát, dával tento svůj souhlas nebo nesouhlas najevo jen tlučením zlatým pečetítkem, zatímco jeho tajemník kladl otázky, o nichž se domníval, že by císaře zajímaly. Skutečná koordinace akcí, pokud vůbec, vznikala v kuloárech a tato zvláštní živelnost, spojená ovšem i s bezpodmínečnou poslušností, byla vlastně zdrojem bleskového vojenského úspěchu i pádu zároveň.

Loajalita vůči božskému panovníkovi-národu-státu (tyto pojmy bylo v Japonsku těžko úplně oddělovat) byla téměř naprostá, téměř žádnou opozici nebylo nutno nějak brutálně potlačovat či hromadně věznit. Na druhé straně byly v meziválečném Japonsku časté nenadálé politické vraždy za tajemných okolností a situace byla na naše poměry zmatená, labilní a nepřehledná, aniž by byl často ve společnosti patrný nějaký výraznější zdroj moci.

Ten se ovšem pomalu přesunoval k pozemní armádě, ale ještě mnohem hůře než v Německu se v Japonsku po válce rozplétalo, kdo vlastně byl válečný zločinec a kdo ne. Po císařově kapitulačním projevu se jako čárovné hůlky vzmachem národ vzdal.

Tvrdí se také, že Japonci mají proti jiným národům neobyčejně vyvinutý sklon k sebeklamu a mnohá prohlášení čtyřicátých let prý představují spíše monstrózní hromadné sebeohlupování nežli záměrnou neméně kolosální lež. Dlouholetý válečný ministr zahraničí Macuoka byl prý schizofrenik - v obecném celoplanetárním šílení to ale bylo nápadné jen málokomu.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám