"Werich, který se rozhodl zůstat tady, musel žít v době a v režimu, který tady byl. A proto zvolil formu pohádky, protože za ni se dá leccos schovat," řekl Tušl. Pohádka je podle něj tak dlouhá proto, že v ní má svých typických filozofujících pasáží úplně nejvíc.

"Na začátku je protiválečný a nikdo to neumí tak říct. Je to z nadhledu, trochu hořkého humoru, moudré. Na konci je vlastně jeho názor na islám, protože Solejmánova princezna odchází s Hadžidem do Evropy. Ženský tady jsou úplně jiný než u nás, milý tatínku, daleko víc svobodnější, píše mu, budeme prodávat na poutích bramboráky." 

Právě Tušl má zásluhu na objevení pásku s nahrávkou pohádky napsané v letech 1966 až 1967, která měla vyjít v povídkovém souboru Lincoln 1933. S Voskovcovou předmluvou byla vyrobena v roce 1970, ale hned byla dána do sběru. Nakonec vyšla v Olympii v roce 1990.

Hledání pásku s Werichovým hlasem je další pohádka s dobrým koncem. Trvala od počátku devadesátých let a po několika peripetiích skončila nyní jejím vydáním. Tři Werichovy CD s vyprávěním vlastních pohádek z knihy Fimfárum tak získaly sourozence.

Jan Werich: O žlutém mužátku

Supraphon, 74:42