Na ilustraci zmíněného je vystavěna mozaika vztahů tří manželských párů. Jejich přátelství vzešlo ze školního kamarádství kluků, kteří po čase skamarádili i své partnerky. Dnes klepe všem čtyřicítka na dveře jejich víceméně luxusních příbytků, které dokládají, že muži jsou profesně úspěšní: Ivan (Trojan) je diplomat, Roman (Luknár) vyhledávaný gynekolog, Jiří (Macháček) majitel galerie.

To poslední sice není zrovna nejvýnosnější kšeft, ale po dobu filmu ani nekrachuje, což je zajisté úspěch. Partnerské vztahy všech tří (s Johankou, kterou hraje Nataša Burger, Annou v podání Anny Geislerové a Vandou Tati any Vilhelmové) jsou za ta léta přiměřeně opotřebované a zanesené kdysi drobnými nepravdami, které se léty nakupily do nakonec nepřijatelných lží.

Banální průběh tří banálních manželství. Takhle to v životě chodí a jen každý sám cítí to své jako jedinečné. Někdy a někoho lži bolí víc, jiného a jindy zase míň a děti jsou v tom vždycky nevinně. Jestli tkví síla ženského principu v tom, že se holky vykašlou na "ty idioty", vymalují a začnou spolu podnikat, čímž se problémy rázem ve sladkou radost promění, si nejsem sice jistá, ale kdo nevěří, ať tam běží - všechny příběhy jsou prý autentické.

Film o našich vrstevnících

Na film s ambicí "allenovského" typu je to ale stejně málo. Medvídkovi se nepodařilo vystoupat ani kousek nad ilustraci zaznamenaných banalit, které tudíž nemají jinou vypovídací hodnotu, než že se asi někomu staly. A nejspíš se staly kamarádům - Jarchovský s Hřebejkem se od počátku netajili tím, že točí film "o nás a našich vrstevnících".

Co si má ale počít nezúčastněný divák? Těžko bude hledat důvod, proč se zajímat o lidi, o jejichž charakterových vlastnostech, zázemí a motivacích jednání se nic nedozví. Těžko se bude orientovat v čase - jedno dítě vyroste během těhotenství matčiny kamarádky nejméně o dva roky, diplomat zůstává "na štaci" tak dlouho, jak touží jeho manželka.

Nikdy se nedozví, odkud a proč se najednou vzali rodiče jen jedné z postav - nepřesvědčivá Věra Křesadlová a nejistě působící Jiří Menzel, kteří odehráli prakticky jedinou a ve světle celku zbytečnou "stolovou" scénu. Na žádnou z otázek divák nedostane odpověď, neboť "není třeba věci pochopit, stačí je přijmout". V životě možná, ve filmu to je jen maska pro scenáristickou slabost.

Mezi to lepší patří Vanda a Jirka

Co si tedy má divák počít? Užít si to, co je tradiční předností filmařské dvojice Jarchovský-Hřebejk. Od doby, co z položky námět a scénář zmizelo šťavnaté jméno Petra Šabacha, zachraňují povětšinou chatrný celek jednotlivosti: Jarchovský umí napsat vypoinotovanou scénu s vtipným dialogem, Hřebejk ji umí natočit a herci, které do svých filmů vybírají, ji umějí zahrát. Na celovečerní film to sice není mnoho, ale po pravdě řečeno je v kinech k vidění hodně filmů, které nemají ani to.

V Medvídkovi je v čele toho lepšího dvojice Vanda-Jirka: etudy Vilhelmové a Macháčka jsou skutečně vtipně napsané a mistrně zahrané, Vilhelmové také jako jediné člověk věří její ženský úděl. Geislerová to měla s postavou Anny těžší zejména ve fázi sebe očistných činů, které patří scenáristicky k nejhorším klišé, takže lze říci, že ji nakonec uhrála s maximální možnou uvěřitelností. Její partner Roman Luknár má jen ploše načrtnutou roli gynekologa, který spí s pacientkami i sestřičkami - a podle toho s ní naložil.

Konání Johanky v podání Nataši Burger je na pohled tak nesmyslné, až se zdá, že ho nepochopila ani herečka sama. Nejslabší postavou ze všech je Ivan, ale Trojanovo podání vnáší do filmu jediné zajímavější tajemství (myslí to všechno vážně, nebo si z nás jen dělá legraci?), čímž zase kousek zachrání. Na rozdíl od "hereckého" použití bývalého lidoveckého ministra zahraničí Cyrila Svobody, které zavání až trapností.

Medvídek, ČR 2007

Režie: Jan Hřebejk, scénář: Petr Jarchovský, hrají: Tatiana Vilhelmová, Anna Geislerová, Nataša Burger, Jiří Macháček, Roman Luknár, Ivan Trojan.