Cenu Knižního klubu jste získal za román Dva proti říši o atentátu na Heydricha. Kdy jste se s tímto fenoménem setkal poprvé?

Asi při sledování filmu Atentát Jiřího Sequense. Chodil jsem potom na dnešní obchodní akademii do Resslovy ulice. Čtyři roky kolem zdi rozstřílené kulomety a už tehdy jsem si říkal, že to možná někdy zkusím napsat. Pomalu jsem začal být starší než Gabčík s Kubišem, spíš ve věku Heydricha, a tak čas nadešel. Začal jsem to téma studovat a zjistil, že o něm nevím skoro nic.

Jaké bylo vaše největší překvapení?

Jedno z prvních bylo zjištění, že Gabčík navzdory obecné představě nezastavil Heydrichovo auto, že by před něj na silnici skočil. Chtěl střílet z obrubníku, stál tak o nějakých deset centimetrů výš a mířil na vzdálenost několika centimetrů od hlavy. Obrovským překvapením byl fakt, že v kostele vojáci neměli jediný samopal.

Upozornil mě na to Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. Skoro osm hodin se několika stovkám útočníků bránili jen pistolemi. Snažil jsem se také víc popsat postup gestapa. Nebyla to jen brutální mašinérie.

Co máte na mysli?

Po atentátu byl vytvořen speciální vyšetřovací výbor, který měl původně nějakých patnáct lidí, posléze padesát a v závěru něco přes sto. Byl vytvářen napříč jednotlivými referáty, gestapo muselo restrukturalizovat svou činnost. Veškeré stopy, které zajistili, od kola přes samopal, plášť až po tašky odesílali do nejlepších laboratoří třetí říše do Berlína.

Každý z gestapáků měl úzký výsek práce, někdo sledoval stopy z Čech, jiný z Moravy. Kolektiv kolem Pannwitze, který všechno řídil, se soustředil na Prahu. Někdo se staral o aktovky, další o kolo atd. Není to nic převratného, ale dosavadní popisy postup gestapa opomíjely. Pokusil jsem se je tam víc dostat.

Podle mě je neznámá skutečnost, že Karel Čurda nebyl z parašutistů jediný, kdo vyhledal vlastní rodinu. Byl to i Adolf Opálka, Jan Kubiš si tady namluvil děvče. Jak si vysvětlujete, že každý reagoval jinak?

Byli jiní, i když jak Opálka z Out Distance nebo Bartoš ze Silver A navázali kontakty s rodinou, bylo jich víc. Rozdíl vidím v tom, že na Čurdu rodinné prostředí hodně zapůsobilo. Zvlášť v době, kdy represe po atentátu vygradovaly. I podle dokladů na něj rodina hodně tlačila.

Řada lidí z odboje si nebezpečí tak neuvědomovala. Měla za to, že moc neriskuje tím, že nechá někoho přespat bez přihlášení. Každý se s tím nebezpečím musel později vyrovnat, hlavně sám se sebou. Na Čurdu působila rodina i později, i když zrádcem a profesionálním kolaborantem začal být až nějakou dobu poté, co učinil první oznámení. Jsem přesvědčen, že když šel na gestapo poprvé, věřil, že dělá správnou věc, že zastaví mašinérii vraždění. Pokusil se i otrávit. Podle mého nepřemýšlel o všech důsledcích svého činu. Věřil, že když poskytne stopu k atentátníkům, zastaví běsnění.

Obraťme se k literární stránce věci. Která postava se psala nejlépe?

Těžko říct. Nejzajímavější byl nadporučík Oldřich Pechal ze skupiny Zinc. Vlastně s příběhem nemá přímou vazbu. Dlouho jsem zvažoval, zda ji tam dát. Pechal je totiž protipól Čurdy. Od okamžiku seskoku měl těžkou situaci, vysadili ho na Slovensku, musel přejít hranici. Měl nejhorší doklady, takže od okamžiku, kdy ho Němci chytili, věděli, o koho jde. Mnoho týdnů ho mučili, ale on nepromluvil.

Ukázali mu rodinu s pohrůžkou, že ji zastřelí. Nepromluvil, zastřelili ji. Z hlavních postav bylo zajímavé vcítit se do Heydricha, možná se mi jeho postava psala nejhůř. Hodně dobře se mi psal Gabčík. S Kubišem byli velcí kamarádi. Všichni, kdo na ně vzpomínali, tak o nich psali hrozně hezky.

Když se podíváte na celý příběh, co se vybaví jako jeho symbol?

Prvek statečnosti a hrdinství bez falešného patosu. Ve své době to byla výjimečná událost evropského, možná světového významu. Heydrich byl třetí figura třetí říše a nejvyšší představitel, o kterého nacisté přišli. Byl jeden z nejschopnějších, a Němci za něj náhradu do konce války nenašli. Na jaře jsem četl v českých novinách názor, že atentát byl zbytečný, že po Heydrichovi přišli další.

Nepřišli. Heydrich byl svým způsobem nenahraditelný. Himmler hledal nástupce v pozici velitele SD tři čtvrtě roku. Celý svět viděl, že se Češi nesklonili před Němci a to ještě v době jejich vítězné války, do Stalingradu bylo daleko. Hitler na pohřbu mluvil, že jeho ztráta se rovná ztrátě několika divizí a v tom nepřeháněl. Byla to demonstrace síly, ale i skutečná ztráta nacistů, což si myslím, že se ne zcela doceňuje.