Článek
Spirituál kvintet nahrával alba už v sedmdesátých letech minulého století. Jak tenkrát desky vznikaly?
První elpíčko, Písničky z roku raz dva, jsme natáčeli po dvanácti letech. Nahrávání byla exkluzivní záležitost. Nejprve jsme ale točili EP. Vzniklo ve studiu, jež bylo v budově strahovského stadiónu v Praze. Postavili před nás dva mikrofony, my si stoupli kolem a zpívali. V nahrávkách se nedalo střihat, takže jsme je museli nazpívat najednou. Dvakrát třikrát jsme to zkusili a pak jsme vybrali to nejlepší. Kdo tenkrát svou práci neuměl, ten prostě nenahrával. Dnes dobrý a zkušený zvukař vychytá všechny prohřešky intonační i rytmické. Co se na tom dá zkazit? Jen to, co předvádíte, nic jiného.
Začali jste hrát v roce 1960. Jak se tehdy v Československu sháněly zahraniční nahrávky?
V padesátých letech byla událost slyšet zahraniční desku. Nebyly tu k sehnání. Existovaly dvě cesty, jak se k zahraniční hudbě dostat: buď vám někdo nějakou desku koupil v cizině, anebo přes zpěvníky. Když jsme začínali jako Spirituál kvartet, byli jsme velice naivní a dělali jsme folk tak, jak jsme si mysleli, že by měl vypadat.
Jak jste se k americké lidové hudbě dostali?
Měli jsme velké štěstí. Na začátku šedesátých let nás slyšel pan Zbyněk Mácha. Byl to inženýr geolog, ale současně měl spoustu nahrávek americké lidové muziky. Několik nám jich půjčil a my jsme si rozšířili obzor. Potom nám do cesty vstoupil pan doktor Lubomír Dorůžka. Půjčil nám spoustu folkových časopisů, v nichž byly novinky, písničky s akordy a povídání. Navíc byl iniciátorem knížky Americká lidová poezie, což byly přeložené a tu a tam notami doložené texty amerických lidovek. Z toho jsme tehdy čerpali.
V roce 1964 jste u nás zpívali jako předskupina amerického folkloristy a zpěváka Peta Seegera. Jak na to vzpomínáte?
To bylo něco, z čeho se nám rozklepala kolena. Pro něj to ale asi bylo zklamání. Někam napsal, že je deprimující, že to, co oni udělali jako hnutí na připomenutí amerických folklórních tradic v době rozmachu komerčního hudebního průmyslu, působí v cizích zemích opačně. Prý viděl Japonce v kovbojských kloboucích a v Praze slyšel zpěváky spirituálů. Přišlo mu logičtější, kdybychom zpívali naše písničky. Jenže my jsme to dělat nechtěli. Měli jsme rádi kytary a banjo Američanů.
Proč vlastně?
Byla to muzika, která u nás scházela. Byla přitažlivá, protože si ji mohl zpívat každý, bez dirigenta a orchestru. Líbilo se nám to hnutí, které přišlo s ideou, že hlas je nástroj, který si můžeme vzít všude s sebou, a nemusíme umět noty.
Jaký význam pro publikum má Spirituál kvintet dnes?
Pro nás je dodnes nejdůležitější hrát pro lidi. Je mi sedmdesát let, mohl bych být už dávno na odpočinku a vím, že už s ničím novým nepřijdeme. Ovšem dokud máme pocit, že to, co umíme a děláme, má pro někoho smysl, tak nás to těší.