JACOB BERGER scenárista a režisér, Švýcarsko (film Miluj svého otce)

Mým oblíbeným autorem je Martin Suter, švýcarský spisovatel žijící ve Španělsku a Guatemale. Z jeho tvorby bych doporučil Odvrácenou stranu měsíce a Malý svět. Zejména druhá kniha na mě silně zapůsobila. Vypráví o muži, kterého nemoc navrací do minulosti, do traumatického dětství, namísto toho, aby mu umožnila celistvé chápání přítomnosti. Také čtu nositele Nobelovy ceny Imre Kertésze. Co mě však v poslední době skutečně nadchlo, je kniha norské spisovatelky Herbjorg Wassmoové, kterou nazvala Dinina Kniha. Jak název napovídá, hlavní hrdinkou je dívka Dina, jež žije v polovině 19. století ve šlechtickém prostředí, které má problémy s její nespoutanou povahou. Pro filmovou adaptaci je kniha jako stvořená.

ANDREA MARIA DUSL, scenáristka a režisérka, Rakousko (film Blue Moon)

Obvykle mám rozečteno několik knih najednou. Nejsem schopna dočíst jednu knížku a potom začít druhou, většinou si je naberu hned čtyři. Nečtu romány.

Asi mám nějakou mozkovou disfunkci, ale jakmile se do nich pustím, zjišťuji, že očima sice sleduji řádek po řádku, ale můj mozek si vynalézá vlastní příběh. Ve výsledku se s knihou zcela míjím. Dávám proto přednost literatuře faktu, knihám o historii, dokumentům, slovníkům.

Vzhledem k festivalu bych vám doporučila knihu Making Movies, kterou napsal režisér Sidney Lumet. Mohou ji číst jak filmaři, tak diváci. Pohybuje se na hranici učebnice a vzpomínek, Lumet v ní uvádí příklady ze svých filmů. Ne snad proto, že by byly lepší než ostatní, ale protože je zná nejlépe. Takový postoj je mi sympatický. Vedle filmové literatury momentálně čtu spoustu reportáží, neboť připravuji projekt, ve kterém chci vyprávět o tom, co se stalo letos v dubnu v Bagdádu. Snad to nevyzní zpupně, když uvedu, že sama do jisté míry literaturu vytvářím. Každý týden píšu do jedněch rakouských novin sloupek na aktuální téma.

MINNA HAAPKYLÄ ,herečka, Finsko (film režiséra Aku Louhimiese Milovat a opuštět)

Čtu knihu švédské autorky Majgul Axelssonové Dubnová čarodějka. Vypráví o handicapované ženě, upoutané v nemocnici na lůžko. Je zcela nesamostatná, ale myslí jí to a má velkou imaginaci, která jí kompenzuje postižení. Vedle severských a především finských spisovatelů se ráda vracím k ruské literatuře. Tolstoj a Dostojevskij patří k mým nejoblíbenějším. Kdo mě zajímá, je též ruský emigrant ve Francii, André Makine, a jeho kniha Francouzská závěť. Nečtu však jen velké romány. Když filmuji a nemám možnost se soustředit, vybírám si něco lehčího, hlavně detektivky.

DAGUR KÁRI ,scenárista a režisér, Island (film Albín jménem Noi)

Mám několik autorů, ke kterým se vracím znovu a znovu. Patří k nim Raymond Carver, Richard Brautigan, Astrid Lindgrenová. Cestou na festival jsem však četl Čechova a jeho Višňový sad, shodou okolností jsem knihu zapomněl v letadle. Na Čechovovi mě zajímá jeho tónování smutku. Lidé jsou u něj jen málo šťastní, většinou se zamilovávají do nesprávných partnerů. Píši scénář k novému filmu a pravděpodobně využiji některý z jeho motivů.

JAN KRAUS ,herec, scenárista a režisér, Česko (film Městečko)

Na prázdniny jsem si pořídil dvě velké knihy, Deník Pavla Juráčka a Mluví k vám Ferdinand Peroutka. Juráčka jsem stihl poznat ke konci jeho života a považuji ho za velkého démona českého filmu. Pravda, nejde v jeho případě o příliš pohodové čtení. Juráčkův příběh je naplněný depresí, ale je třeba zabývat se itakovými věcmi, protože čím jiným naše země prochází než obdobím různých depresí? Naproti tomu Peroutku budu spíš objevovat, zatím jsem četl jen Oblak a valčík. Peroutkova kniha obsahuje rozhlasové komentáře z éry, kdy pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, a přestože vznikly před padesáti lety, považuji je za aktuální. Komentáře jsou disciplína, která v našich novinách zápasí s kvalitou.

STEFAN KROHMER ,režisér, Německo (film Mají Knuta)

Celý Berlín čte knihu Middlesex, která je díky propagaci velmi úspěšná a kupodivu i kvalitní. Napsal ji Jeffrey Eugenides a vypráví ji z pohledu hermafrodita - muže, který byl vychováván jako dívka, tudíž se ve vyprávění střídají obě perspektivy. V jednom z rozhovorů Eugenides uvedl, že se pokouší psát o věcech nenormálních jako o zcela běžných, a to se mu myslím podařilo.

Rád se vracím k povídkám Raymonda Carvera, z německé literatury výhradně k Thomasu Mannovi. Na něm obdivuji způsob uchopení tématu, postav, celkovou atmosféru jeho příběhů.

CHRISTOPHE LOIZILLON ,scenárista a režisér, Francie (film Má kamera a já)

Nepřestávám obdivovat Antona Pavloviče Čechova, jeho povídku Pavilón č. 6 považuji za obzvláště zdařilou. Často zkoumám techniky "nového románu". Popis světa z rozličných perspektiv, zprávy bez subjektivního vypravěče považuji za stále inspirativní. Z autorů této literatury si vybírám zejména Nathalii Sarrauteovou. Mám rád její knihu Dětství.

JÓZSEF PACSKOVSZKY, scenárista a režisér, Maďarsko (film Barva štěstí)

Mám rozečtené dvě knihy. Povídky americké spisovatelky Joyce Carol Oatesové, která velice zajímavým způsobem zachycuje vztahy mezi mužem a ženou, a paměti Leni Riefenstahlové. Zajímá mě její paradoxní život i to, jak se stala filmařkou. Průběžně sleduji naši literaturu, z níž bych doporučil deník Sándora Máraie. Máraiův osud je pozoruhodný. Zemřel v Californii v San Diegu a přestože žil mimo svůj domov, snažil se být stále Maďarem.

FRANCESCO PATIERNO, scenárista a režisér, Itálie (film Pater familias)

Mimořádně mě zaujaly dvě knihy. Román Opravy od amerického spisovatele Jonathana Franzena a soubor povídek Počátek bolesti od Adama Hasletta, rovněž Američana.

Román Opravy vypráví příběh jedné rodiny v časovém úseku deseti let, během kterých se tři synové pokoušejí vymanit z rodinných vztahů, jež je určitým způsobem omezují. Kniha originálním způsobem zachycuje americkou kulturu a svému autorovi přinesla úspěch a uznání. Inspirovala k vlastní tvorbě i zmiňovaného Hasletta, který ve svých deseti povídkách psal o psychicky nemocných lidech, jež se pokoušejí dát smysl svému životu. Z českých autorů je mi blízký Milan Kundera a Franz Kafka.

GUNNAR VIKENE ,scenárista a režisér, Finsko (film Padající nebe)

Nadchla mě kniha Hloupí bílí muži (Stupid White Men and Other Sorry Excuses for the State of the Nation), kterou napsal Michael Moore, tvůrce filmu Bowling for Columbine. Vypráví v ní o současné americké společnosti a dává lekci Georgi Bushovi a jeho způsobu vlády. Moore poukazuje na to, jak americkou politiku ovlivňují nejrůznější korporace, jak se manipuluje s fakty, jak je ohrožována demokracie. Kniha je z tohoto důvodu děsivá, současně ale velmi zábavně napsaná. Samozřejmě, že se pro svou útočnost stává také do jisté míry propagandou, ale Moore uplatňuje pohledy z vícero úhlů, které má důkladně podloženy. Z toho důvodu je jeho svědectví velmi uvěřitelné.