Důvodů k takové publicitě může být několik. Předně Variety Critic´s Choice jsou poměrně novou sekcí karlovarského festivalu a letos slavily malé výročí. Když se v roce 1998 uskutečnily poprvé, nabízely divákům vedle evropských filmů i filmy americké, rok poté se však profilovaly pouze "evropsky". Deset filmů, které se v ní každoročně objevují, vybírají kritici Variety působící téměř po celém světě.

Pečlivě sledují novinky filmového průmyslu a pak o nich formou recenze zpravují na stránkách časopisu, který patří ve své specializaci k nejstarším (první číslo vyšlo roku 1905). V recenzích upozorňují na tituly, jež jsou z různých důvodů výjimečné, inspirativní a rozhodně by neměly ujít širší pozornosti. Kolekci, kterou z nich pak sestaví, prezentují na různých filmových festivalech jako pohled "zvenčí" na tu kterou teritoriálně blíže specifikovanou oblast. U nás tedy na Evropu, v jejímž rámci zdůrazňují vitalitu kinematografií "starého kontinentu" vůči dominantním hollywoodským produkcím. Od toho se odvíjí i výběr filmů.

Novinkou byly besedy s tvůrci

Do desítky jsou zařazeny tituly s výrazným osobnostním a národním aspektem, většinou debuty nebo díla začínajících tvůrců, kteří by mohli být svým autorským směřováním jistým příslibem pro budoucnost.

Je zvykem, že režiséři si přijíždějí představit své filmy sami, letos byla navíc po projekci uspořádána krátká beseda. V sále seděli s diváky i tvůrci, kteří přišli zhlédnout díla svých kolegů. Vytvářela se přátelská, někdy až seminární atmosféra, která byla odměňována velkým zájmem diváků. Zároveň je třeba podotknout, že ne vždy se promítají špičková díla, u filmů je ceněn hlavně neotřelý autorský přístup. Přehlídku navštěvují především mladší diváci, neboť většinu titulů natáčejí mladí režiséři, kteří vyprávějí o svých vrstevnících.

Není to však pravidlem, jak nás mohl přesvědčit tvůrce téměř padesátiletý, Jan Kraus, který svou přítomností mezi vybranými filmaři nepřímo zajišťoval Variety Critic´s Choice velký zájem domácích médií. Jeho film Městečko zařadili američtí kritici mezi nejpozoruhodnější evropská díla současnosti, a přitom víme, že u nás sklidil vesměs zdrcující ohlasy.

Za mořem jej však viděli jinak, jak dokazuje i dopis Miloše Formana, který Krausovi jeho debut pochválil (ocenil směšnou dojemnost hrdinů, ze které naskakuje až husí kůže). Městečko jsem viděl na přehlídce Variety poprvé a také bych jej neviděl tak černě. Zcela se vymyká převažující "laskavé" české produkci, jeho pamfletičnost jde až na dřeň, filmu dokonce schází kladná postava. Špína, kterou ukazuje, má však očistnou funkci.

Skutečnost, že se v kolekci filmů objevuje i naše produkce, podmiňuje členství v organizaci European Film Promotion, která se podílí na chodu přehlídky od r. 1999. Sdružuje 20 zemí, mezi nimiž od loňského roku díky Asociaci producentů v audiovizi nechybí ani Česká republika. Loni naše barvy hájilo Michálkovo Babí léto, film milý a všeobecně přijímaný, který možná nedostatečně upozornil na integraci do nadnárodního společenství. Letos je díky Krausově kontroverznosti posun patrnější.

Jaké jsou pocity Evropanů v dnešním světě? Jak o nich vyprávějí filmy samotné?

Krausovo Městečko bylo v přehlídce jediným dílem, kterému scházel ústřední hrdina. Ostatní filmy se také pokoušely o charakterizaci společenství, ale prostřednictvím individuálního osudu. Takové bylo italské drama Pater familias vypovídající o spodině jednoho města poblíž Neapole, v lecčem připomínající vykreslení lumpenproletariátu v dílech Piera Paola Pasoliniho.

Žánrově byl však Krausovu filmu bližší německý titul Mají Knuta, pohybující se mezi podobenstvím, psychologickým příběhem a fraškou. Skupina levicově smýšlejících přátel se začátkem 80. let octne na lyžařské dovolené, kterou málem překazí to, že jednoho z organizátorů zatkne policie a nikdo neví proč. O chovancích psychiatrického ústavu v norském hlavním městě a o asijském uprchlíkovi, který se nemůže vrátit domů, protože by ho čekalo vězení, s černým humorem vyprávělo Padající nebe. Postava imigranta v globalizovaném světě se vyskytovala i ve výtvarně stylizované Barvě štěstí, pojednávající o současných Maďarech. Posmutnělí hrdinové jedou na závěr filmu k azurově modrému moři autobusem, jejž řídí ghanský imigrant.

Blue Moon

Excentrická rakouská komedie Blue Moon se zase celá odehrává na cestě po Slovensku, Rakousku a Ukrajině, kudy putuje zamilovaný zlodějíček, jenž se pokouší získat srdce tajemné blondýny.

Film to byl v mnohém nedokonalý, ale se sympatickým vnitřním nábojem, který naopak scházel snímku Miluj svého otce. V této čtyřčlenné koprodukci nešlo o dokumentaristické zachycení prostředí (případ Blue Moon), důležité bylo komorní drama mezi synem a otcem, který míří ze Švýcarska do Švédska, aby si vyzvedl Nobelovu cenu za literaturu. Snad režiséru Jacobu Bergerovi, jehož otec je rovněž spisovatel, scházel od látky patřičný odstup. Vzniklo dílko s ambicemi, jichž pro velkou vyhrocenost postav nedosáhlo, přestože hlavní role hráli Gérard a Guillaume Depardieuovi.

Albín jménem Nói

Další výraznou individualitu přinesl islandský snímek Albín jménem Nói, v němž dospívající hrdina žijící na vesnici zakouší jeden z komplexů typických pro svou zemi, odtrženost od světového dění. Naproti tomu třicetiletá Iiris z finské komedie Milovat a opouštět žije přímo v Helsinkách, a také ji nelze označit za šťastnou ženu. Schází jí k tomu láska. Pracoval-li tento film s vnitřním komentářem hrdinky, pak francouzská Má kamera a já byla ještě osobnější. Měla charakter vtipné a vizuálně bohaté konfese, v níž hrdina posedlý filmováním časem dochází k tomu, že pohled na svět přes hledáček kamery ho odvádí od reality.

Žánrově mezi filmy Variety Critic´s Choice 2003 převažovaly komedie. Humor uvedených filmů však nebyl bezelstný, ale naplněný ironií, smutkem, někdy i morbiditou. Neodvážím se z toho vyvozovat obecnější závěr, neboť tento příběh je zatím - naštěstí - bez konce.