Máte přehled o současné české kinematografii?

Mnohem méně než kdysi. Ponětí o současných českých filmech je ve Francii slabé, příliš jich v našich kinech neuvidíte. Přiznám se, že jsem dříve znal filmy natočené v tehdejším Československu ještě před pádem komunismu, kdy jsme se zájmem sledovali, jestli od vás přicházejí svědectví nějakého odporu vůči režimu. Ale dnes? Nevzpomenu si ani na jeden jediný český titul!

Je paradoxní, že po pádu železné opony, která nás oddělovala, veškerá kulturní výměna mezi Východem a Západem téměř utichla, navzájem neznáme ani své filmy, ačkoliv kontakty například české a francouzské kultury měly vždy silnou tradici.

Co se stalo?

V určitém smyslu je celá Evropa kulturně mnohem méně otevřená, než tomu bylo kdysi. Je to absurdní. V pařížských kinech nemůžete vidět nejen české, ale třeba ani německé filmy. Francouzi jsou, pravda, národem trochu do sebe zahleděným, arogantním, zajímáme se hlavně o svou kulturu a o své filmy, ale přesto si myslím, že hlavní zádrhel tkví v tom, jakým způsobem se dnes integruje Evropa.

Něco v té Evropské unii nefunguje dobře. Stále se jen mluví o ekonomické a politické spolupráci, a ne o Evropě otevřených kultur. V evropské deklaraci o tom není ani slovo! Jsme posedlí penězi a institucemi a zatím zapomínáme na kulturu, na to, jak budeme ve společné Evropě vlastně žít.

Proč? Chybí dnešní Evropě to, co vždycky uměla, nějaká "kulturní" zvědavost?

To ne. Já nejsem takový pesimista a věřím tomu, že zvědavost by třeba po evropských filmech byla. Ale nevznikne z ničeho. Když se k vám nedostanou, nemáte na co být zvědavý. Když zcela vydáte svůj filmový trh všanc Hollywoodu, americké filmy jej pohltí. Tudy cesta nevede, to už víme. A jediná možnost, jak znovu tenhle prostor otevřít, je zavedení regulací a opatření na podporu domácí tvorby a její distribuce.

U nás ve Francii máme systém, který se ukázal jako funkční, pokud jde například o kinematografii, knihy, televizi. Vyrábíme dvě stě filmů ročně a diváci na ně chodí, sledujeme, že narůstá divácký hlad po filmech. Nyní k nám dokonce jezdí natáčet režiséři ze zahraničí, kteří jen obtížně realizují své projekty ve vlastní zemi. A mohou točit své filmy, ne francouzské.

Na druhou stranu se podívejte na Itálii. Já tvrdím, že Berlusconi je špatný herec, který téměř zničil italskou kinematografii. Když se jako televizní magnát dostal k moci, okamžitě dereguloval audiovizuální a televizní prostředí. Za tři měsíce byla všude soukromá televize a italský film umíral zaživa. Katastrofa!

Já netvrdím, že by každý členský stát EU měl postupovat jako Francie. Ale je potřeba, abychom spolu chránili kulturu i evropskou rozmanitost a abychom navzájem projevovali více solidarity než dosud a například prosazovali i naše filmy. Evropská unie by měla začít konečně fungovat, než bude pozdě.

A věřím, že ani v zájmech Čechů, Poláků nebo Estonců není, aby si nechali zaplavit zemi americkým brakem - třebaže nyní u vás existují přirozené vazby na Ameriku a chápu, že východní Evropa Americe za mnoho vděčí. Ale mám obavu, aby proces rozšiřování a otevírání Evropy nebyl nakonec výhodnější pro Američany, a oni z něj neprofitovali na úkor Evropy.

Lidé v západní Evropě o nás velmi málo vědí a nezajímají se. V Paříži jsem se dozvěděl, že se u nás nic zajímavého neděje. Že jsme přišli o svoji jedinečnost a nyní jen napodobujeme západní a americké vzory.

Mluvil jste zřejmě s nějakými idioty. Řekněte, jak mohou posuzovat něco, co neznají! Na druhou stranu je smutné přiznat, že nám na Západě chybí pořádná představa, výrazný kulturní image států střední a východní Evropy. Nedovedeme si pojmenovat, co je tenhle region zač, co se tam doopravdy děje. A přitom nějak přetrvávají stereotypy z doby před pádem komunismu.

Třeba Rusko je něco jiného, vždy bylo výrazné a navíc pro západní Evropu odedávna ztělesňuje určitý východní sexappeal - v uvozovkách. Ale v případě vašich zemí si musíme podobně jasný obraz teprve vytvořit, stejně jako vy si budete během integrace do EU postupně vytvářet i přesnější představu o nás.

Co se dnes ve Francii děje? Státní zaměstnanci, učitelé stávkují. Nekoná se ani jeden letní kulturní festival, umělci totiž také stávkují. Je Francie "unavená", jak se nedávno objevilo v tisku?

Na jaře roku 1968 vyšel ve Francii dodnes slavný článek, v němž se napsalo, že se "nic neděje". Že Francie se nachází v letargii, je unavená a všichni čekají, až se konečně cosi stane - a za pár týdnů propukly známé studentské bouře. Dnes máme pravicového prezidenta, pravicovou vládu, která se rozhodla zavádět reformy.

Chce po státních zaměstnancích, aby se do značné míry vzdali svých výhod a například odcházeli do důchodu o dost později. Snaží se zpřísnit podmínky pro umělce a lidi svobodných povolání, kteří pracují často nárazově na krátkodobé, dvou tříměsíční smlouvy, a mezi tím jsou nezaměstnaní. Ale co je nejhorší, celá politická scéna pozbyla veškeré důvěry lidí, kteří nevěří jí ani reformám.

Podle mě jsme se ocitli v podobném duševním rozpoložení, neklidu a zároveň pocitu bezmocnosti, letargie ivelké únavy jako na konci sedmdesátých let.

Začínal jste jako režisér takzvaných filmů policier - policejních detektivek, byl jste ale ovlivněn i filmem noir. Co vás na nich bavilo?

Jsem přesvědčen, že film policier a film noir, alespoň té evropské a francouzské tradice, vystihují něco podstatného. Nějaká záhada, zločin a výsledné rozhřešení představují metaforu odkrývání a nejednoznačnosti lidské identity. Každý opravdový film policier vyprávěl silný osud a měl alespoň jednoho hrdinu, který zažívá tragický morální pád.

Příběh rozvíjel jeho úpadek, zatímco jeho vina (nebo nevina) se nějak problematizovala. Abyste rozuměl, tento žánr neřešil pouze spektakulární záhadu kriminálního činu, který musí spravedlnost potrestat.

Snímky, jaké jsem alespoň já tehdy natáčel, byly ovlivněny například tvorbou německého režiséra Fritze Langa. Možná znáte jeho prastarý film Vrah mezi námi (1931), mimo jiné jeden z největších klenotů světové kinematografie, který dovedl pojmenovat i nastupující fašismus v Německu. Hlavní hrdina, šibalský, divákovi zpočátku sympatický muž, je obviněn z vážného zločinu, aniž bychom dovedli určit, kde je hranice jeho viny a neviny. Trpí duševní poruchou, je nemocný a nedovede se svému zločinnému sklonu ubránit. Nakonec se stává obětí rozlíceného davu, který jej zlynčuje. Je vrah, ale vzbuzuje v nás lítost.

Moji hrdinové byli rovněž vinní, a ač možná často úplně nechtěli, podlehli zločinu. Bojovali se sebou, báli se sami sebe a svého nevyhnutelného osudu, za nějž museli zaplatit. Jejich lidskou křehkost i sílu těch osudných okolností přitom musí odhalit druhá hlavní postava filmu, policajt, také většinou výjimečná a svým způsobem rovněž tragická figura.

Ve filmu jste ukazoval i násilí. Míval jste noční můry v období během natáčení, kdy jste režíroval například scény vraždy?

Pokud natáčíte takové filmy, nesmíte být sám povahou příliš násilný. Nikdy byste pak opravdu neprocítil závěr filmu, který přináší konec násilí a kdy se znovu ustavuje relativní klid a mír, jakési smíření. Jinak pro vás může být film policier nebezpečný, může vás lidsky zničit.

Potřebuje člověk násilí? Násilí ve filmu? Jestliže ano, proč?

Potřebuje. Násilí je staré jako celý svět. I historie je svědectvím násilí, jakého je schopen a jaké páchá člověk. Ale nedovedu vám říct proč.

Stalo se vám, že jste zažil v životě příhodu, která jako by patřila do vašeho filmu policier? Proč jste přestal tyto filmy natáčet?

Abych se přiznal, tak se mi nic podobného nestalo. Ovšem kolikrát jsem se ptal sám sebe, proč jsem byl přitahován právě tímhle žánrem. A přišel jsem na jedinou odpověď - že v něm můžete poctivěji a svobodněji vyjadřovat nějakou složitost a úplnost lidské přirozenosti. Ukazují, že nikdo není jenom černý nebo bílý a ani ten největší zločinec není netvor, s kterým my ostatní nemáme nic společného, ale je člověk jako my.

Ovšem v posledních patnácti letech zažíváme i ve Francii úpadek filmu noir nebo filmu policier, což nevěstí nic dobrého. Místo něj se točí "pohádky" s nezpochybnitelným superhrdinou na jedné a netvorem na druhé straně, podle amerického vzoru. Jde už o to, že jeden zachrání svět před druhým. Hrdina už přestává být člověkem a stává se mýtem, možná symbolem nějaké frustrace.

Jenže takové uvažování jen dělí lidi na dobré a špatné, zatímco člověk si musí uvědomit a reflektovat, že je vlkem i beránkem, že v něm spolu bojují protichůdné síly. Celý svět je heterogenní, neexistuje nic jenom bílého nebo černého, žádná absolutní čistota. Právě ve jménu čistoty se páchaly ty nejhorší zločiny.

Jaké další filmové žánry jsou naopak ve Francii živé?

Před dvaceti lety rozuměli diváci velmi dobře komedii, a francouzská komedie byla pověstná. Jenže potom nastoupil autorský film - film d´art et d´essai a film d´auteur - a každý najednou chtěl tvořit osobní výpovědi. Jenže taková kinematografie nemůže fungovat osamoceně, abyste mohl udržovat a financovat autorskou uměleckou tvorbu, musíte lidem přinášet i divácké žánry - film de grand public. A proto dnes ve Francii sledujeme cosi, co lze nazvat pokusem o rekonstrukci francouzské komedie. Objevili se filmaři, kteří se ji znovu zkoušejí rozvíjet. Je to jediný klasický domácí žánr většinové kinematografie, který ve Francii přežil.