Na hojně navštěvovaných představeních publikum burácí, když se rádoby atentátník chce vyrovnat Usámovi bin Ládinovi, naivní afghánský pěstitel máku používá jako hnojivo chemikálie pro výrobu bomb nebo když ctižádostivá americká reportérka číhá na největší teroristickou zprávu svého života. Reakce na představení jsou typicky britské: dokud to nikoho doopravdy neuráží, je v zábavě dovoleno všechno.

Před premiérou média v Británii vzrušeně diskutovala, jestli by měla být ve Skotsku uvedena satira o islamistickém terorismu, když od atentátů na letišti v Glasgowě uplynulo teprve několik týdnů. Mohou si to umělci dovolit navzdory petici požadující ukončení této "netaktní" hry, již dostal premiér Gordon Brown? Odpověď z festivalu v Edinburghu je jednoznačná. Před mohutnou budovou divadla v Edinburghu, kde se bude muzikál Džihád do konce srpna uvádět, nestojí jediný policista.

Kolem domu se v duchu britské tradice táhne vzorně seřazená fronta. Ve 22:30 scházejí diváci do sklepa, kde se usazují v červených plyšových křeslech a netrpělivě čekají na boží bojovníky na jevišti. Nejprve se ozve Usámova píseň, v níž zazní "chci zabít milióny civilistů". Herci přicházejí opásaní trhavinami z lepenky. Na jevišti touží pěstitel máku po zahalené bojovnici Talibanu a věnuje jejím očím píseň, v níž zazní: "Víc toho z tebe bohužel nemůžu vidět."

Kdo se směje, nemá strach

USA se objevují ve formě ztřeštěného baletu, v němž dámy Justice a Svoboda udělují každému víza za znalosti lidí nebo země. Nezdravý egoismus spojuje hlavního arabského padoucha, který chce mít stejně videoklipů jako Usáma bin Ládin, s bezskrupulózní americkou reportérkou. A protože má muzikál šťastný konec, vyhodí se záporní hrdinové nakonec sami do vzduchu - a to omylem.

Autoři scénáře Ben Scheuer a Zoe Samuelová stejně jako producent James Lawler už nemusejí svou komedii obhajovat. Jejich muzikál slouží jako další doklad toho, že kabarety necouvnou před tématem islamistického terorismu a že je černý humor dobře přijímán. Muzikál Džihád také může přinést jeden efekt, který by Británie přivítala: kdo se směje, má menší strach.