Článek
Podle britského spisovatele Howarda Cunnella, kterého citoval časopis Newsweek, jde o text bez jakýchkoli zábran, který je mnohem "temnější a ostřejší" než oficiálně vydaná kniha. Některé čtenáře možná potěší také fakt, že v rukopise figurují namísto fiktivních jmen postav jména jejich skutečných předobrazů. Namísto hlavního hrdiny Sala Paradise tak bude napříště aktérem divokých cest po Spojených státech sám Jack Kerouac.
Ten se tak již nebude muset nechávat ve víru divokých intelektuálních i alkoholových radovánek inspirovat fiktivním básníkem Carlo Marxem, nýbrž samotnou ikonou beatnické generace - Allenem Ginsbergem. Kerouac ve svém do velké míry autobiografickém románu ztvárnil zážitky z cest z východního pobřeží USA na západ a do Mexika. Podle výpovědi svých přátel začal psát na několik metrů dlouhou roli kreslícího papíru, aby se nemusel zdržovat vyměňováním listů v psacím stroji. Podporován nesčetnými šálky kávy a údajně i tabletkami benzedrinu, vychrlil na tento "svitek" vše, co měl na jazyku, během neuvěřitelných tří týdnů roku 1951.
Text obsahoval i některé silně erotické pasáže, které však podle názoru tehdejšího redaktora nakladatelství Viking Press prudérní Amerika 50. let nemohla skousnout. Autor musel na vydání svého románu čekat dalších šest let. Během nich Viking Press (dnes součást nakladatelské sítě Penguin Books) některé pasáže "zcenzurovalo" či přimělo autora k jejich předělání. Ztratily se zejména ty, které explicitně popisovaly homosexuální praktiky postav.
Zabte intelektuály
Když pak kniha v USA konečně vyšla, literární kritik Gilbert Millstein v listu The New York Times 5. září 1957 napsal, že jde o "historický okamžik". Román však okamžitě vzbudil u konzervativnější části americké veřejnosti i literární kritiky nevoli. Podle tehdejšího vyjádření amerického literárního vědce Normana Podhoretze bylo poselství Kerouakova románu jasné: "Zabte intelektuály, kteří umějí mluvit souvisle, zabijte ty, kteří jsou schopni sedět pět minut v klidu, zabijte ty nepochopitelné lidi, kteří jsou schopni mít vážný vztah se ženou či skutečné zaměstnání".
Román měl ohlas i v tehdejším Československu, především česká poezie se v 60. letech inspirovala bluesovou a jazzovou poetikou, přestože první český překlad vyšel až v roce 1978. Pro nakladatelství Odeon román do češtiny převedl Jiří Josek. Po roce 1989 vyšel román Na cestě ještě několikrát, naposledy jej v překladu Jiřího Popela vydalo v roce 2005 nakladatelství Argo.