František Křelina byl potrestán 12 lety vězení. "Zdůvodnění" si můžeme přečíst v knize jeho dcery Hany Pražákové Nadějí tu žijem (2001). Zatčen 24. srpna 1951, podmíněně propuštěn amnestií 9. května. 1960, v roce 1967 s několika dalšími rehabilitován, v roce 1971 opět - tentokrát jako katolík - edičně nežádoucí.

Počítejme: po prvním románu Hlas na poušti (1935) třináct let publikační činnosti. Na březích Botiče (1948) byl před zatčením román poslední. Devět let pauza. Po ní čtyři roky omezená publikace, poté až do jeho smrti 25. října 1976 zase nic, a ovšemže i po ní - až do roku 1990. Sedmnáct let vydávat "směl", celkem třicet let umlčen.

"Táta se svou prací sedával na dřevěných schodech vedoucích nahoru a tam na kolenou psal. On psal vždycky a kdekoliv," vzpomíná Hana Pražáková v připomenuté knize, v níž na základě vlastních zážitků zobecňuje příběhy rodin politických vězňů.

Křelinovy venkovské romány a povídky (stejně jako tvorba ostatních ruralistů) lze přiřadit k sociální próze. Sbírka Jalovčí stráně se dočkala sedmi vydání, román Hubená léta dokonce deseti (a překladu do holandštiny), Puklý chrám byl poctěn státní cenou (1937) a jedna z posledních knih, Každý své břímě (1969), v níž na pozadí lidické tragédie líčí sdílení lidského utrpení, byla jako dramatické pásmo úspěšně uváděna ve Viole a přeložena do němčiny. Také Křelinovy historické prózy z českých dějin (zvlášť Dcera královská - Anežka Česká) byly hojně čteny - o tom svědčí šest vydání.

Literární kritik a editor Mojmír Trávníček publikoval k stému výročí bibliografický soupis Křelinova odkazu včetně jeho článků, rozborů, recenzí psaných jím i o něm, uvedený životopisnou studií. Původních titulů stihl Křelina vydat čtyřiadvacet, což při všem, co jej potkalo, je víc než pozoruhodné.