Skinny Puppy patří k nejvýznamnějším představitelům elektroindustriálu, v osmdesátých letech pomáhali formovat scénu syrové elektronické taneční hudby EBM i scénu industriálního metalu spojujícího temnou a údernou elektroniku se zkreslenými metalovými kytarami. Pro jejich vystoupení byla vždy typická šokující show plné krve i děsivých filmových projekcí.

I v Roxy koncert provázela divoká performance. Zpěvák Nivek Ogre omotaný řadou oranžových hadic byl potřísněn krví, kterou po sobě rozmazával. Střídal šokující masky, takže chvíli připomínal vetřelce, jindy zase člověka s hlavou tyrannosaura. Ogre, jehož hlas byl často silně modulován elektronickými efekty, často také zpíval za bílou krví potřísněnou plentou, takže bylo vidět jen projekci jeho stínu, jako by šlo o divoké nezvladatelné zvíře, které se musí držet v kleci a diváci jej nesmí vidět, aby tak děsivý pohled vydržely. Děs a divokost byly opravdové a ne kašírované jako u komiksových Slipknot.Jen v leže byl Ogre až moc vláčný a sklouzával do naricisistní pseudotaneční líbivosti.

Ogre v jedné z masek Foto: NOVINKY/Ondřej Lazar Krynek

Performance dobře ladila s tématy písní kapely, která se zaměřovala na temné stránky lidské mysli zmítané psychózami a reflektovala mnohdy neúnosný tlak společnosti na jednice i to, jak člověk bezohledně ničí životní prostředí a krutě zachází se zvířaty.

Hudba trochu tkvěla v minulosti EBM

Hudebně se Skinny Puppy vraceli více do minulost než před několika lety při vystoupení na festivalu Love Planet, protože hráli jen v triu. Hlas Niveka Ogreho a elektroniku Cevina Keye doplňovali a obohacovali Justinovy bicí, které dodávali písním na údernosti a zdůrazňovali jejich rytmičnost, aniž by je však příliš přibližovaly rocku.

Po úderném nástupu tvořeném písní Anger přišla melodičtější Ugli, stojící na kontrastu sladké melodie a textu, že Ježíš je hnusný. Slibný rozjezd ovšem zabrzdily problémy s elektrickou energií, takže koncert byl na půl hodiny přerušen, i když se Ogre chvíli snažil pauzu překlenout improvizací, v níž echované vokály doprovázely jen bicí.

Ačkoli kapela pak pokračovala s plným nasazením, přece jen atmosféra trochu ztratila na síle, byť v závěru došlo i na klasické skladby z osmdesátých let typu Dig It. Z pomalejších písní vystupovaly až moc melodické linky líbivě pojatých kláves, které se jako jediné prosadily vedle úderných bicích a zpěvu. V tu chvíli bylo nejpatrnější, že se doba přece jen změnila a co bylo nové a působivé před čtvrtstoletím, je už dneska nejen přijatelné, ale taky okoukané.