První si vysloužil přezdívku Balzac z Ústí nad Labem, to pro svou pentalogii Veletrh splněných přání (1964), Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), Milenci a vrazi (1969), Profesionální žena (1971). Dodejme ještě Mladý muž a bílá velryba (1973). Poučen moderní americkou i francouzskou literaturou vystihl stereotypy života tehdejšího života, stojí za to si jeho knihy přečíst i dneska.

Švandrlíkovi Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (1969) se předávali po dvě desetiletí ve strojopisu. A lidé se bavili. Doklad schopnosti vysmát se i tomu smutnějšímu, co máme v historii. Švandrlík patří k nejlepším humoristům, kdo nečetl třeba Drakulova švagra (1970) nebo Doktora od Jezera hrochů (1980), má příležitost. Střední generace si z mládí nesou příhody žáků Kopyta a Mňouka. Mnoho zábavných pořadů, kabaretů, scének i textů k písním v televizi i v rozhlasu vzniklo díky jeho invenci.

Zfilmování úspěšných knih

Nebylo divu, že po knihách obou autorů sahali filmoví režiséři. Soukromou vichřici natočil Hynek Bočan (1967), Mladého muže a bilou velrybu Jaromil Jireš (1978), Radost až do rána Antonín Kachlík (1978), Katapult opět Jireš (1983). Je toho víc. Černí baroni zlidověli ve filmu Zdeňka Sirového (1992).

Oba vzbudili reakce. V literární historii se už proměnily výtky Josefa Škvoreckého určené z Toronta Páralovi, který zůstal v "oficiální" literatuře. Příslušníci mnoha útvarů PTP mohou vyčítat Švandrlíkovi, že pominul největší hrůzy jejich zkušeností. "Psal jsem humoristickou knížku, a ne dějiny pracovních jednotek," brání se. Jisté je, že díky oběma jubilantům jsou česká literatura i národ bohatší.