Článek
Ivan Pinkava, jeden z nejzajímavějších současných českých fotografů říká, že jeho plánem do budoucna je "totální svoboda". Čeká jej také velká výstava ve Wroclawi a v Paříži.
Na Pražský hrad se vracíte s výstavou Maximální fotografie. V čem je jiná?
Rozdíl je hlavně v tom, že tato výstava ve veřejném prostoru vyžaduje zcela jinou koncepci a instalaci než klasický galerijní prostor. V zásadě budou vystaveny fotografie z období do roku 2004. Je to dané tím, že výstava je ze sbírek PPF, a tím je výběr limitován.
V čem vnímáte rozdíl mezi instalací fotografií v interiéru galerie a v zahradě?
Tyto zahrady (jižní hradní zahrady - Rajská a Na Valech - pozn. red.) jsou naprosto unikátní a říkají si o určitý typ instalace. Musíte respektovat zcela nové vztahy, ať už k okolní architektuře, samotným zahradám, případně k dalším architektonických prvkům.
Monumentální architektura Pražského hradu si žádá i proměnu velikosti formátu, který by byl adekvátní k prostoru. Pro mě je to zajímavá příležitost, protože tento prostor oslovuje možná z velké části jiného diváka, který do galerií třeba nikdy ani nepřijde. Zároveň to může být divák i velmi kultivovaný, zahrady přeci jen nejsou hlavním předmětem masové turistiky.
Ústředním motivem vašich fotografií je člověk. Co vás fascinuje na lidské tváři?
Nevím, co přesně, ale je to fascinace. Možná jistý voyerismus, hledání toho, co můžeme ve tváři číst. Při každém setkání na ulici, jsme k tomu uzpůsobeni biologicky, kohokoli hodnotíme alespoň základním pudem: přítel - nepřítel. Když se ale na tvář lépe zaměříme, začneme číst mnohem subtilnější detaily a posléze začneme nacházet něco, co může být odrazem nás samých. Proto i já svými fotografiemi divákovi nabízím nechtěně klíč k sobě samému.
A přitom se zdá, že záměrně vybíráte tváře, které skýtají velmi široký prostor k výkladu, jejich výraz je tak neurčitý a otevřený. Je to váš záměr nebýt konkrétní?
Je. Usiluji o obecné sdělení, což je možná často v protikladu k dnešnímu nastavení současného umění, v němž každého zajímá extrémní subjektivismus. Můj zájem je jakási obecnost a k té právě patří, že by měla mít šanci oslovit kohokoli.
Proto málo pracuji s oblečenými modely, protože oděv je velmi konkrétně dobově zařazuje. Pro mě je důležité právě to nezařazení, které mimo jiné poukazuje i na to, že určité zkušenosti jsou nejen společné v rámci desetiletí, v rámci dnešní doby, ale že jsou nadčasové. A to je moje ambice.
Jaké další motivy vás přitahují?
Poslední dobou pracuji víc na fotografiích, které mají blízko k zátiším. I tam se může objevovat lidská postava, ale je jakoby marginalizovaná. Jsou to novější věci, které jsem ještě nevystavoval, jsou velmi čerstvé.
Vaše díla jsou označována různorodými, často protichůdnými přívlastky. Jak byste popsal svůj velmi specifický rukopis?
Nikdy jsem nedělal pod přímým vlivem nějakého fotografa, ale mám své oblíbence, kteří ovšem vizualitou téměř nekorespondují s tím, co dělám. V tomto, doufám, je můj rukopis svébytný. A klíč k rukopisu? Snažím se, aby byl otiskem nejen mé osobní zkušenosti, ale současně odrážel zkušenost obecnou. To znamená, aby každý divák měl možnost se alespoň svou částí napojit na zkušenost, která by z mých fotografií měla vyvěrat.
A inspirace?
Zajímá mě zkušenost prožívání patrná v každé lidské tváři. Jde o otázky, které se dotýkají pochyb lidské existence a z toho vyplývajících úvah.
Řada teoretiků považuje vaše fotografie za pokračování linie antických a biblických motivů. Já je zase vnímám jako touhu po hledání harmonie...
Věřím, že navzdory roztržkám a fatálním rozchodům v moderním umění, kterým jsme permanentně svědky, v něm existuje jednoznačná kontinuita. Z většího odstupu tyto etapy, které se leckdy představují jako zásadní přelom, mohou být margináliemi.
Mým přesvědčením je proto tuto roztržku mezi klasickým a takzvaně moderním uměním nepodtrhovat. Velmi svobodně navazuji na cokoli z tradice, protože nejen umění, ale především celá kultura na tradici vždy stála. A v tomto ohledu je pro mě tradice nedotknutelná. Čímž neříkám, že s ní nemůžeme vést dialog.
Překvapivá informace je, že uděláte za rok jen asi deset fotografií...
Když za rok udělám deset fotografií, pak si říkám, že je to dobrý rok. Při fotografování vzniká fotografií samozřejmě víc, ale všechny směřují k té jedné konkrétní. Nefotografuji stále, důležitější je pro mě ujasnění si, k čemu mířím. Samotné fotografování je, byť radostná, už jen jakási koncovka.
Pracujete s černobílou fotografií. Pustíte se někdy do barvy?
Neumím s barvou pracovat, vyhovuje mi redukce na černobílou. Párkrát jsem s barvou zakoketoval, ale vždycky jsem od toho ustoupil a nikdy jsem ty věci ani nepustil z ateliéru. Ale kdo ví, co nás čeká. Jsou tak obrovské změny v technologiích... A zdá se, že za chvíli nebude ani klasický černobílý materiál ke koupi.