Co se stalo s klasickou malbou po vstupu fotografie na uměleckou scénu?

Klasická malba je specifickou evropskou tradicí, která si dokonce získala jakési zvláštní privilegium mezi ostatními druhy umění. Zrod fotografie ji nutně vzal část jejího hájemství. Kdysi byli malíři jedinečnými osobami, které uměly zobrazit realitu, jí překvapovaly diváky. Najednou tu ale byli fotografové, jejichž možnosti vyjádření reality jsme vzali za své. A došlo tak k mnoha krizím malby - ze strany malířů.

Je tedy dnes klasická malba v krizi?

Ne, tak tomu není, je to způsob zachycení skutečnosti, který je nám nakonec nejvlastnější, je pro nás nejlépe hodnotitelný. Můžeme dokonce říci, že malby je dnes mnoho, dnes maluje kdekdo. Naštěstí máme díky dlouholeté tradici velmi dobrá měřítka, jak odlišit malbu kvalitní od nekvalitní.

Je malba i něčím nenahraditelná?

Oproti fotografii je také dotekovou čili haptickou záležitostí. Člověk má chuť se k malbě nějak vztáhnout, sáhnout na ni, což třeba u fotografie nemá.

:. Detail z výstavy v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. Foto: Kryštof Kříž a Dagmar

A co třeba videoart, čím ten je specifický?

Je to zase jiný zorný úhel, kterým můžeme nahlížet na svět kolem sebe a v tomto ohledu je jistě velmi přínosným. Sám jsem se zabýval možnostmi této variability zobrazení a vedu k ní i své žáky, neboť může rozšířit naše výtvarné vnímání. Konkrétně u videoartu bych však upozornil na skutečnost, že nejde jen o to, co se nám ukazuje, ale i o to, jak se nám to ukazuje, jaké informace je schopný propouštět a jaké nikoliv. Na to již umělec nemá moc vliv a je jaksi v zajetí těchto možností.

Ve vaší tvorbě se setkáme s drsnými strukturami, neobvyklými materiály, pískem, hadry, dráty... Nová vizuální média jsou proti těmto dražším prostředkem. Jak se toto projevuje v tvorbě?

Nepochybně bude dnes těžko někdo soutěžit například s Ben Violou, protože k tomu prostě nebude mít dostupné prostředky, jaké má on. To shledávám velmi problematickým, ale do značné míry tak tomu bylo vždy. Nicméně záleží vždy na konkrétním umělci, které prostředky mu jsou vlastnější pro jeho vyjádření. Konkrétně v mé tvorbě to byl vzdor vůči tehdejšímu režimu, který vyžadoval bezvýhradnou reklamní a líbivou oslavu své ideologie. Mé struktury a použité materiály daleko více odpovídaly drsné skutečnosti tehdejší doby.

Ve vaší tvorbě se objevují témata jako destrukce, konec existence, záležitosti, s kterými má naše společnost problémy a které se snaží vytěsnit na okraj zájmu. Z jakého důvodu jim ve své tvorbě věnujete takovou pozornost?

Od roku 1957 do poloviny sedmdesátých let jsme s některými kolegy tvořili uměleckou skupinu, která byla později nazvána Konfrontace. Chtěli jsme se vyjádřit k situaci, která zde tehdy byla. Skutečnost totiž nebyla taková, jaká nám byla falešně vnucována. Poznávali jsme, že zahraniční západní výtvarné umění bylo v té době neseno vlnou abstrakce, ke které měl u nás málokdo odvahu.

Byli jsme přesvědčeni, že materiálové struktury daleko více odpovídaly realitě. Využité plastické objekty, ke kterým jsem pak přešel, působí zhruba stejným dojmem jako struktury, které jsem pak začal používat. Tyto pak působily často přesvědčivějším dojmem než struktury vytvářené jenom malířskými prostředky. Tehdy jsem zavrhl obrazovou konstrukci reality jako hodnou důvěry. Namalovaný obraz je totiž příliš estetickou záležitostí. Dnes postupně získávám důvěru a opět konstruuji obraz.