Jde o náčelníka kmene Krenaků, což se zdá být logické vzhledem k tomu, že se jmenuje Ailton Krenak. Jinak v krenačtině znamená "kre" hlavu a "nák" zemi - takže hlava země. Což o to, my máme v Česku také několik "prezidentů Zeměkoule", ovšem Ailton je navíc poradcem brazilského prezidenta a uznávaným bojovníkem za práva indiánů a zachování jejich kultury.

Angažuje se také například v boji proti vymírání indiánských jazyků a v Hradišti uvádí několik dokumentů mapujících život kmenů z Brazílie. Příkladem byl film Taru Andé, který natočil spolu s režisérem Marcem Altbergem.

Mimochodem Krenaků už je pouze asi 250. 

Rozdává kánoe

Když jsem si s Krenakem sedl na lavičce na popovídání, dýmku míru po ruce bohužel neměl, ale i tak to byl úžasný zážitek. Není to žádný statný indián s lukem a šípy, ale uhlazený a inteligentní chlapík.

"Jste můj první náčelník, kterého jsem v životě poznal, ale řekněte mi, co dělá náčelníka správným náčelníkem," zeptal jsem se jej asi hloupě, protože na co se také máte ptát náčelníka, když jsem dosud s žádným nemluvil.

"Štědrost. Náčelník musí být hlavně štědrý ke svému kmenu, neboť ten je velkou rodinou, kterou má na starost. Když máte dvě kánoe, jednu musíte dát, abyste sám mohl kánoi zase na oplátku dostat, kdybyste náhodou o tu svou přišel," odvětil moudře Krenak. Zalitoval jsem, že u sebe zrovna neměl žádné kánoe a že v naší poslanecké sněmovně nesedí víc štědrých náčelníků typu Krenaka.

Nicméně tato zajímavá postava si alespoň pochvalovala, jak sympatický kmen tvoří festivaloví diváci filmovky. Nutno přiznat, že náčelníkem hltačů a labužníků jejích projekcí je ředitel LFŠ Jiří Králík, jemuž se podařilo vtisknout stále větší přehlídce silné charisma a garantovat rok od roku kvalitnější program.

Náčelník Králík, k jehož jménu by se úsměvně šiklo nějaké indiánské přízvisko "Velký" nebo "Divoký", bojuje záslužně proti "vymírání" dobrých filmů z našich kin, a postupně plní i na pohled šílené a bláhové sny. Do Hradiště přivezl nejen slavné filmaře Terryho Gilliama nebo Dušana Makavejeva, ale už i indiánského náčelníka. Ani u toho nemusí být kánoe.

O čem to je

Čtenáři si žádají, abych více zdůraznil smysl celé této týdenní filmové bojovky, který může člověku nepřítomnému v Hradišti unikat. Tedy pro ty nepřítomné "je to o tom", že na filmovce se mladí diváci setkávají hlavně s mimořádnými klasickými filmy historie, které mohou ve vzdělávajícím se studentovi zapálit plamínek vášně k filmu.

Objevují divácké zážitky a něco se přitom naučí, přitom jde o nekomerční, záslužnou a hlavně nadšeneckou akci. A sympatické na ní je, že je uvolněná a spontánní a ne kožená a "suchá" (pravda trochu se tam pije). Proto by se o ní nemělo mluvit ve stylu "kulturního pracovníka místního domu kultury".

Barva granátového jablka

Zřejmě zatím největším zážitkem byla projekce filmu Barva granátového jablka (1969) Sergeje Paradžanova, který představuje natolik sugestivní obrazové a duchovní podobenství právě o životě, že v době svého uvedení na něj Gruzínci chodili do kina jako do kostela - při projekci se modlili.

Osvěžujícím připomenutím byl také snímek Dušana Hanáka Obrazy starého světa (1972) přibližující sugestivně stáří, jenom skrz tváře starých lidí, ale i jejich vyprávění a odpovědí na zásadní lidské otázky. "O mém filmu tehdy řekli, že rozvíjí estetiku ošklivosti. Já jsem na to mohl pouze odpovědět, že pokud v těchto vnitřně krásných lidí, vidí ošklivost, tak to jsou oni, kdo odvrhli své rodiče."

Cocteuova surrealistická vize zmítaného a zraňovaného umělce Krev básníka je už téměř školní film, který patří do učebnic jako třeba Bergmanovy Lesní jahody nebo Kieslowského Amatér. Podobnými snímky zde připomínají nejen staré mistry, ale také různé kontexty a historická období. Slavný snímek Niko Pirosmani Georgie Šengeláji z roku 1969 je, podobně jako Andrej Rublev, mimo jiné meditací nad postavením nepochopeného umělce ve společnosti a nepřející době.

Diskuse po filmech

Diváci na filmovce jsou všelijak zvědaví a všeteční, až to někdy hezké není. Po projekci filmu Nebe se náčelníka Krenaka ve slovácké metropoli ptali, jak je to u nich hlavně s rodinou, když v indiánském táboře panuje namísto institutu manželství jakýsi upravený matriarchát. "Jestli žijou promiskuitním životem v tom dobrém slova smyslu," přihlásila se zvědavá divačka.

"Všichni mají na těle namalovány znaky, které napovídají, s kým můžete vstupovat do vztahů a s kým ne," odpověděl diplomaticky Krenak. "Ono to asi z vašeho pohledu vypadá, že když lidé nenosí na sobě oděvy, nemohou spolu bydlet v jednom společenství, aniž by mezi nimi nedocházelo k nějakým divokostem. Věřte ale, že ve skutečnosti vedle sebe žijou zcela přirozeně," podivoval se Krenak.

No, říkala mi včera jedna pěkná kamarádka, že se s ní usilovně snaží na filmovce seznámit mladíci, kteří jí chtějí vyprávět o osvícené duchovní cestě. Akorát, že jejich záměry nebyly ani osvícené, ani duchovní. Na podobné magory má zkrátka smůlu.

Nebylo by tedy od věci zkusit příští filmovku udělat "in natura", tedy nahatou. Že by ten kmen filmových nadšenců spolu žil týden bez oděvů a pak by se ukázalo, kdo je skutečný bojovník.