Ve slovácké metropoli se promítla rekonstruovaná kopie slavného Wajdova válečného dramatu Kanály z prostředí Varšavského povstání, kterým se nyní říká už jenom v singuláru Kanál. Peripetie povstaleckého oddílu, který bojuje, jak napovídá název, v kanálu, uvedl kupodivu každoroční host filmovky, režisér Krzystof Zanussi.

Boje probíhají v Hradišti přesto třeba i o ubytování. A že jde o líté konflikty, mohou potvrdit i dva včerejší neznámí spolubydlící. Když zjistili, že mají proti všem plánům bydlet se mnou a ne sami, šli si stěžovat. Vzhledem k tomu, že už se neukázali asi vyhráli - anebo jeli domů.

Kdo byl Glauber Rocha

Jinak návštěvníci po třech dnech dospávají spánkové deficity anebo se točí v debatách, který film přežil z Bergmana, jestli se Wellesův dramatický Falstaff už po padesáti letech nestal spíše měkkým "falafelem" - neboli rozžvejakým jídlem z tureckého fast foodu. Nebo jestli byl Glauber Rocha, jemuž je na LFŠ věnována retrospektiva, více provokatér, exhibicionista, blázen nebo umělec, zabývající se mýtem, historií a brazilským charakterem.

Dílo tohoto zásadního představitele "cinema nuovo" je přesto stejně rozrůzněné a v jistém smyslu nepostižitelné. Natočil úžasné podobenství Antonio das Mortes, plné odkazů a symbolů, o statkáři najatém zabijákovi, který zjistí, že poslední bandita, jehož dostal, byl ve skutečnosti uznávaný zastánce chudých a vůdce za spravedlnost.

"Politický film nic nesděluje, pokud jeho vznik je veden moralismem, anarchií nebo oportunismem," prohlásil kdysi tento angažující se umělec, který v roce 1984 chtěl kandidovat i na prezidenta Brazílie. Na druhé straně jeho Dějiny Brazílie připomínají učebnici pro zvídavé soudruhy a soudružky, kteří by se chtěli kulturně vzdělávat a něco se dozvědět o historii a potom si za odměnu skočit na chlebíčky s limonádou.

Takové debaty nad archívními klasickými filmy, které se zde mile i podstatně připomínají, mohou být nekonečné, stejně jako hradišťské noci ve sklípku. Ale vytvářejí nezapomenutelnou atmosféru zasvěcenců, nadšenců, intelektuálů, amatérských filmových kritiků a hlavně klubáků. Těm, kdo neví, co je to klubák, pomůžu definicí kamarádky Lucie: "Jde o lidi, kteří leta provozovali filmový klub i natruc komunistickému režimu a shlédli tuny filmů. A buď zůstali normální a jsou moc fajn. Anebo se stali mistry světa,  chodí tady, plácají si po ramenou a žijou v domění, jak to těm komunistům kdysi nandali." No Bůh ale suď.

Za odvahu a statečnost

Zcela originální vizi filmu představuje sekce Cena Jeana Viga, která je každoročně udělována mladým či začínajícím filmařům, jejichž natočené snímky jsou něčím odvážné, nové a vymykající se průměru. Tedy na rozdíl od krotkých francouzských filmů, které se uvádějí v distribuci. Sbírku vybraných filmů uvádí a dojemně komentuje šarmantní patronka Lucy Vigo, dcera Jeana Viga, slavného filmaře, na jehož počest se cena uděluje.

Dlouholetou patronkou Ceny Jeana Viga je jeho dcera Luce.

Foto LFS

Zatím se promítl slavný Goddardův snímek U konce s dechem, ale i novinka Serge Bozona La France, ve které jde o ženu (Sylvie Testudová), vydávající se na frontu 1. sv. války v převlečení za muže, aby hledala svého manžela. Naopak debut dřívějšího kameramana filmařů francouzské nové vlny Raoula Coutarda Hoa Binh je zvláštní pacifickou vizí války ve Vietnamu. Netočí vojáky, kteří jsou jen okolními anonymními, absurdními postavami, ale matku s dvěma dětmi, které se snaží nějak protlouct.

Škoda, že u nás nemáme takovou cenu pro debutanty a pro kurážnější filmy, u nichž by se neoceňovaly jenom hvězdný casting a dokonalost kameramanské či hudební profese. Jenže naše distribuce je v tak bídném stavu, že ani podobné francouzské filmy se u nás neuvádají, to vydají radši pár tuctových kriminálem ka DVD. O stavu našich distributorů tak nepřímo vypovídalo nejlépe to, že na jejich diskuzi s diváky nikdo nepříšel kromě dvou novinářek - a ani jedna se nejmenovala ani Mirka.

Na konci pondělního dne nám zahrál Renato Borghetti a ukázal, že na akordeon lze hrát ještě rychleji než třeba na klavír nebo na bicí. Naopak básník Petr Váša dokázal doprovodit arménskou němou komedii Šor a Šoršor z roku 1927 jen svým "fyzickým básnictvím", hrou na pusu, na tváře a na celé tělo.