Skupinu Olympic jste založili v roce 1963, v tomtéž roce vznikli Rolling Stones. Kdy jste začal jejich existenci vnímat?

Poměrně záhy. Nejdřív jsem ale registroval Beatles, kteří mi přišli velmi odvážní svými účesy i vystupováním. Potom někdo přinesl barevný plakát Rolling Stones, a to byli proti Beatles naprostí vágusové. Šel z nich strach, tvářili se nespokojeně, byli barevně oblečení a to jsem ještě netušil, co produkují za hudbu. První jejich skladba, kterou jsem slyšel, byla It"s All Over Now. Úplně jsem se do ní zbláznil a musel jsem ji okamžitě nastudovat, Pavel Bobek mi tenkrát pomáhal stáhnout z magneťáku text. Byla to vlastně první píseň, kterou jsem s Olympikem zpíval.

Lze tedy říct, že vás Rolling Stones v šedesátých letech ovlivnili?

Tehdy byly dva proudy fanoušků. Jedni obdivovali bluesovější Rolling Stones, ale já byl vždycky spíš příznivcem Beatles. Časem se to smazalo. Stouni za ta léta dokázali, že jsou skutečně nejslavnější rock"n"rollová kapela světa.

Historii Rolling Stones lemovala spousta prohřešků proti morálce a zdravému životnímu stylu. Jak pohlížíte na to?

Když v sedmdesátém roce zemřel jejich kytarista Brian Jones, bylo nám to strašně líto. Věděli jsme už, že jedou v drogách. V šedesátých letech se sem podobné informace dostávaly strašně těžko, dozvídali jsme se je později a ještě zprostředkovaně. Cítili jsme ale, že drogy jsou smrt. Olympiku se zaplaťpánbůh nikdy nedotkly. Měli jsme sice období nezřízeného pití, ale drogy šly mimo nás. Když od nich odhlédnu, nekonformní vystupování Rolling Stones mi bylo vlastně sympatické.

Vy jste hráli v socialistickém Československu, Rolling Stones ve svobodné Velké Británii. Nebyl jste smutný z toho, že ten pravý rock"n"roll mohli žít spíš oni tam?

To byl hlavní motiv, proč jsme v osmašedesátém zůstali rok ve Francii. Poznali jsme, že na západě žijí muzikanti úplně jinak, jenže jsme si od toho slibovali mnohem víc.

Bohužel se to nepovedlo, nebyli jsme dostatečně jazykově vybaveni, nebyli jsme připraveni na jejich životní styl a já začal cítit, že tam nemáme co pohledávat. Naše výchova a náš názor se neslučovaly s tím, co se ve Francii dělo. Byl jsem z toho vykolejený a dospěl jsem k závěru, že tam nebudu schopen žít. Proto jsme se vrátili domů.

V devadesátém roce hráli Rolling Stones poprvé v Praze na Strahově. Jaký to pro vás byl zážitek?

Cítil jsem obrovské vzrušení už několik dní předtím. Byla to první významná kapela, kterou jsem viděl, navíc byla na Prahu přichystaná velkoryse. Já byl do té doby na Strahově jenom jednou, to když jsem v osmačtyřicátém cvičil jako dítě na posledním Všesokolském sletu. Stál jsem ve dvou třetinách stadiónu, udělal jsem si z písku kopeček, abych viděl.

Pamatuji si, že celou dobu lilo, já neměl deštník, totálně jsem zmokl, ale bylo mi to jedno, protože to byl nádherný zážitek. Bohužel se tolik nedostavil u jejich druhého a třetího koncertu v Praze. Přiznávám ale, že kdybychom teď před nimi nehráli, šel bych na ně počtvrté.

Před Rolling Stones hráli v minulosti Vladimír Mišík i Lucie. Oba doplatili na velmi špatný zvuk a jejich vystoupení proto nebylo příliš povedené. Neobáváte se toho?

Narovinu říkám, že jsme si lepší završení našeho čtyřicátého výročí vzniku přát nemohli. Bude tam asi hodně přes šedesát tisíc lidí, což na nás nikdy pohromadě nebylo.

Spousta kamarádů nám říkala, že to bude průšvih a zase to zvukově odneseme. Mám ale zprávy, že by to mělo být v pořádku. Budeme moci hrát na jejich silnou aparaturu a vypadá to, že nám půjčí i promítací plátno.

Co budete hrát?

Žádné experimenty, vsadíme na tutovky. Chceme lidi rozveselit a natěšit na hlavní kapelu.