Letos už Morcheeba stihla obrazit polovinu světa. Turné jste začali v Americe...

To bylo fantastické turné, koncertování po Americe přímo zbožňuju, jelikož je to báječný místo na cestování. Když jsme dorazili do New Yorku, tak jsem nemohl několik dní spát, jak jsem byl vzrušený. Bohužel se ukázalo být špatným rozhodnutím cestovat v lednu - začínali jsme totiž v Kanadě, a to je tam fakt hodně zima. Popraskaly mi všechny kytary, poničil se na nich lak a všechny se polámaly. Byla to velká škoda, jelikož všechny byly staré, krásné nástroje. Bavil jsem se ale dobře - až do té doby, než můj bratr uprostřed turné ztratil rozum a vrátil se do Anglie.

Jinak Státy - to je ztělesněný rock´n´roll, pořád se tam něco děje. V kteroukoli denní nebo noční dobu můžeš mít, na co si vzpomeneš, a všichni tam mluví anglicky. A konečně, z Ameriky pocházejí nejlepší kapely na světě.

Takže je pravda, že jste spolu s bratrem vyrůstali na americké hudbě?

V podstatě ano, ale vyrostli jsme taky na spoustě Angličanů jako Cat Stevens, The Rolling Stones, The Beatles, The Kinks, Madness, The Jam. Poslouchali jsme nejrůznější muziku. Ale Američané vždycky byli ti nejlepší, Jimiho Hendrixe nikdo nepřekoná. O tom se nedá moc diskutovat, prostě to tak je.

V dubnu jste pak koncertovali v Číně. Jaký to byl zážitek?

Sice jsem byl na místní životní styl připraven, jelikož jsem už dřív pobýval ve Vietnamu a Kambodži, ale přesto to bylo velice zvláštní, protože nás tam nikdo neznal a my navíc hráli na těch "nejzvláštnějších" místech. Lidi ale na koncerty přišli stejně, jelikož jsme byli jedinou kapelou, která v jejich městě vystupovala. Jídlo tam ale bylo hrozné. No a turné organizovala Britská rada, takže jsme se museli mít velice na pozoru a hlídat, co děláme a říkáme, poněvadž nás velice bedlivě sledovali. Nesměli jsme říkat nic o drogách, sexu, lidských právech, Tibetu ani ničem podobném - čili šlo o velice hlídanou záležitost.

Šanghaj a Peking jsou nicméně velice moderní města, v nichž jsem si připadal jako v Hongkongu. Líbilo se nám na Velké čínské zdi, vypravili jsme se i do Zakázaného města, k velkým řekám, do buddhistických chrámů, svatyň a tak. Žádné náboženství tam ale v podstatě neexistuje, lidi věří jen ve stát, takže ty chrámy tam jsou jenom kvůli tomu, aby je navštěvovali turisté...

Odumřelou kulturu nenahradila kultura nová, nýbrž usilovná a tvrdá práce - a zadarmo (smích)... Což ale podle mě není o moc horší než kapitalismus, který taky nemám rád. Upřímně řečeno, nemůžu se rozhodnout, co mám raději, jestli komunismus, nebo kapitalismus.

Nedávno vyšlo výběrové album Parts Of The Process. Znamená nějaký předěl ve vaší kariéře?

Ani ne, v podstatě jde o splnění smluvních závazků vůči naší gramofirmě - vydělá nějaké peníze a my si udržíme jméno, i když si v kapele konečně dopřejeme delší volno.

Samozřejmě je zajímavé se po čtyřech řadových albech ohlédnout a podívat se, co všechno už vlastně máme za sebou. Firma vybírala hlavně singly, ale my jsme si prosadili i jiné skladby - Over And Over je například píseň, která na singlu nikdy nevyšla, ale je to výborná skladba. No a What New York Couples Fight About z posledního alba Charango je podle mého nejlepší píseň, jakou jsme kdy natočili.

Říká se, že se vaše zpěvačka Skye původně pohybovala spíše v módní branži. Jak jste se s ní vlastně potkali?

Jednoduše - na večírku. Náš kamarád začal se Skye chodit - a teď je otcem jejích dětí - a říkal nám, že má zajímavý hlas. Jednou nám zazpívala jen se španělkou, nám to skutečně znělo příjemně, a tak jsme ji hned pozvali do studia. Bylo to v pravý čas, protože náš vydavatel už na nás tlačil. Napsali jsme další písničky, natočili je a zbytek je už historie.

A nevnímáte to jako osudové spojení? Nestali jste se vzhledem k tomu třeba fatalisty?

Tak to rozhodně ne (smích). Kdybychom nenarazili na Skye, tak bychom měli jiného zpěváka nebo zpěvačku. S bratrem jsme koneckonců pracovali s řadou různých lidí. Výsledek by nebyl tentýž - řekl bych, že by to nebylo tak jemné.

Proč?

Hlas Skye je velice něžný a zjemnil i celek. Předtím jsme totiž používali tvrdé hiphopové beaty a bluesovou kytaru... Byl to vlastně stejný druh hudby, jen tvrdší - možná i o trošku rychlejší. Nedokážu ale říct, jestli bychom byli úspěšní, nebo ne. To člověk nikdy neví - a je to tak dobře.