Tato označení ale nezabránila úspěchu - prodalo se více než třicet miliónů alb Smashing Pumpkins. Když pak v posledních sedmi letech hledal Corgan štěstí s novou skupinou Zwan i na sólové dráze, se zlou se potázal.

Logicky jej to opět přitáhlo ke Smashing Pumpkins, kapele již tolik rozklížené, že chuť jít do toho znovu měl kromě Corgana jen bubeník Jimmy Chamberlin. A tak se jako Smashing Pumpkins podepsali jen oni dva. Zřejmě i to je důvod, proč je novinka neslaná a nemastná.

Corgan působí jako amatér

Hovořilo se o tom, že album Zeitgeist opanuje elektronika. Nakonec vyšla deska postavená na Corganových kytarových plochách (coby autor všech skladeb si ji klidně mohl vydat jako sólovou), leckde masívních, především ale vysoce nefunkčních. Corgan působí jako kytarista - amatér, jenž necitlivým a samoúčelným způsobem hry (těch kytar je opravdu příliš) zabíjí i někde se líhnuvší dobré melodie.

Hlas se mu příliš nezměnil, je syrový, vysoký a nakřáplý. Energie má také dost, jen kdyby se v poměrně slabých písničkách lenivě nezacyklila v jejich monotónnosti. Ve skladbách totiž není drama, tolik charakteristické pro nahrávky Smashing Pumpkins devadesátých let. Když Corgan křičí, dělá to prvoplánově, nepřesvědčivě a bez emocí. Proto zůstalo nové album za očekáváním.

Corgan je filozoficky namířil proti americké politice. Navíc měl v kapse práva na používání názvu Smashing Pumpkins, pročež je možné se domnívat, že na celém projektu měly být prvořadé peníze, které nakonec jistě na konto připlují.

Lepší by ale bylo domluvit se na pokračování Smashing Pumpkins i s trucujícími kytaristou Jamesem Ihou a baskytaristkou D'Arcy. Bylo by to opravdovější a ve výsledku jistě mnohem lahodnější, než tvrdošíjně tvrdé, přearanžované a současně nedotažené písničky z Zeitgeist. Čestnou výjimkou budiž zahajovací Doomsday Clock a pokojná Starz.

Smashing Pumpkins: Zeitgeist

Warner Music, 52:27