Otec nepatří k často uváděným hrám (ostatně co se kromě Lucerny z Jiráska dnes hraje?) a není divu, protože postavy i syžet tohoto tříaktového vesnického dramatu nejsou nijak zvlášť propracovány. Příběh dvou otců, z nichž jeden přichází o statek pro příliš štědrou péči o své děti, zatímco druhý ho získává pro příští generaci, aby pak na něm zůstal sám, směřuje k pointě přímočarým způsobem a ani nerealizovaný vztah dvou mladých lidí ze "znepřátelených rodů" neskýtá hereckým představitelům příliš možností.

Spojení s Františákovou valašskou rapsodií ale v Jiráskově dramatu akcentovalo téma hledání domova, které povýšilo postavu Diviška, tradičně (a omylně) pojímanou jen jako typ majetkuchtivého sedláka a nemilosrdného rodiče, na vpravdě tragického hrdinu. Tak ji také - se vší vážností a beze stopy karikatury - hraje Ladislav Mrkvička. Je to postava celistvá, z jednoho kusu, nelomená do drobnokresby ani přehrávané zaslepenosti, bezúsměvný hrdina jde cílevědomě za svým cílem - vrátit sobě a svému rodu ztracený domov.

První (a také poslední) šťastný úsměv se mu rozlije po tváři ve chvíli, kdy přináší do znovuzískaného gruntu kříž s vroucím poděkováním za vyslyšenou prosbu. O to větší je tragická tečka, kdy se černá silueta Mrkvičkova drobného Diviška rýsuje proti ohromnému prázdnému statku podobnému grandiózní mohyle.

Vztah otce a syna

Dalším tématem prolínajícím oběma tituly je vztah otce a syna, zde vyjádřený jednoznačnou (i fyzickou) převahou otce nad slabošským Janem (Jan Hájek). Daleko hůře ale dopadá interpretace rodiny Kopeckého, jejíž postavy zůstávají na úrovni Jiráskem jednostrunně napsaných charakterů.

Režie Michala Dočekala zbavila hru realistické popisnosti, což přineslo svůj zisk především ve strohé a dobře nasvícené scénografii, ale pro herecký projev to přináší důsledky v upadání do statické deklamace či prázdného patosu, což je patrné zejména na postavě Anny (Kateřina Holánová).

Martin Františák napsal hru Doma "na tělo" amatérského souboru z valašské Karolinky za spolupráce jeho členů, jejichž skutečné osudy vetkal do přediva dramatické balady v drsném valašském nářečí. Osou hry je návrat "ztraceného syna" Antonína, který se vrací v den pohřbu své matky, aby se po dvou letech útěku z rodné vsi do pomyslné Ameriky znovu vyrovnával s otázkou, kde je jeho domov a co si vlastně od tohoto pojmu pro svůj život a jeho naplnění slibuje. A také co od jeho návratu očekávají ostatní členové rodiny včetně mrtvé matky.

Když bylo Doma uvedeno na předloňském Jiráskově Hronově, vzbudilo kromě nadšeného přijetí i kritický hlas, který text označil za přežitý odvar realistického vesnického dramatu. Spojení s Jiráskovým Otcem ale podtrhlo, že Františákův text roste ze zcela jiné, baladičtější podstaty, než jakou představuje Jiráskovo k pointě přímočaře směřující drama. V dramatickém jazyce se oba texty potkat nemohou, ale jinak je pojí řada společných témat, hledáním domova v sobě počínaje a odpovědností otců i synů konče.

Protože znám autentickou inscenaci karolinského souboru, měla jsem pochybnosti o možnosti přenosu hry na scénu Národního divadla. Ty zčásti posílila scénografická roztříštěnost postrádající výraz pro věkem zakotvenou neměnnost, která tak přitahuje i irituje Antonína. Naopak je rozptýlily herecké výkony protagonistů, kteří se dokázali ztotožnit jak s valašským nářečím, tak i se zemitostí jeho nositelů. Svět valašské vesnice, utopené v povodni biblických rozměrů i ve slivovici hasící pocit beznaděje, spočívá v Národním divadle především na semknuté rodinné čtveřici v autentickém podání Aloise Švehlíka (Tata), Ladislava Mrkvičky (Strýc), Petra Motlocha (Jura) a hostujícího Michala Novotného (Josefek), mezi nimiž trčí zneklidňující přítomnost Antonína ztělesněného výborným Janem Hájkem.

Jak ukázal i ohlas první reprízy, Otec a Doma se asi nestane diváckým hitem, ale pokud alespoň v části publika dokáže vzbudit otázky podobné těm, jež si kladou postavy Františákovy hry, pak bylo cíle dosaženo. Domnívám se, že Dočekalova inscenace na to má.

Alois Jirásek: Otec / Martin Františák: Doma Režie Michal Dočekal, výprava Rebekka A. Ingimundardóttir, hudba Michal Novinski, výtvarník osvětlení Vinny Jones, dramaturgie Daria Ullrichová. Premiéra 21. 6. 2007 v Národním divadle (psáno z reprízy 29. 6.).