NEIL LABUTE

Když jsem na podzim v Chelsea na výstavě retrospektivy feministických umělkyň z počátku 70. let mimo jiné viděla, jak jedna z nich cítila naléhavou potřebu vyjádřit se tak, že text, který přednášela, měla napsaný na dlouhém proužku papíru, jejž si vytahovala z vagíny, pochopila jsem, že feministické hnutí muselo zcela právem přijít. A po něm zcela právem zase mužské hnutí.

Po Robertu Blyovi a jeho psychologizujícím Železném Janovi rozčeřil vodu v roce 1992 výrazně rozhněvaný mužský hlas: David Mamet napsal Oleannu - původně divadelní hra se hrála v divadle a pak podle ní vznikl také film. Žena a muž - Carol a John - studentka a její profesor. Nic jiného než jejich rozhovor při třech osudových setkáních.

Nepříliš bystrá Carol hledá u úspěšného a sebevědomého profesora pomoc jak se zlepšit ve studiu, jejich komunikace je však velmi, velmi obtížná. Při dalším setkání vyplyne na povrch, že Carol podala na Johna stížnost k soudu za sexuální obtěžování (k němuž ani náhodou nedošlo), a ne že by se jim spolu komunikovalo lépe. Při třetím krátkém setkání důsledná a odhodlaná Oleanna dosahuje svého: pracovní i osobní život Johna je v troskách.

Zajímavé je, že zatímco slovní projev Oleanny se v celé hře nemění - je na zabití -, tak John prochází proměnou z uhlazeného a přátelského sebevědomí a pocitu převahy k rozčilení a nejistotě a nakonec k hněvu a takovému vzteku, že sahá k fyzickému násilí.

Každý tu vítězící mrchu na konci nenávidí, ale kdo jí to vítězství může upřít? Od samého začátku je jasné, že se ti dva nemohou nikdy domluvit. Jako by se v tom odráželo něco, co se tu v širší rovině přihodilo obecně mezi ženami a muži. David Mamet byl předvojem několika "rozhněvaných mužů", kteří se tomuto tématu začali z mužského úhlu pohledu programově věnovat. Rozhodně nejvýraznějším z nich je dramatik a scenárista, mormon, Neil LaBute.

Podzimní (2002) premiéra jeho hry The Mercy Seat (Trůn milosti), na téma 11. září, vzbudila spoustu nenávistných reakcí. Představení však bylo stále vyprodané a lístek stál 75 dolarů! Autorův obvykle kontroverzní přístup se tu dotkl příliš citlivého tématu příliš brzy. V den prvního výročí, 11. 9. 2002, jako by totiž i počasí vědělo, co se tu před rokem stalo: v neobvykle ztichlém New Yorku foukal jen ten den neuvěřitelně silný vítr, jako by ti všichni, co tu při útoku zahynuli, přiletěli jako duchové a proháněli se zpustlými ulicemi.

 "Vůbec nechápu, proč jsem tuto hru napsal. Fakticky ne. Hodně mi to dalo, ale zároveň to bylo velmi bolestné, být tam s těmi dvěma v tom bytě. Tu hru mám i nemám rád. Upřímnost je nejtvrdší měna na světě," napsal Neil LaBute v předmluvě ke své hře. Inspiroval se skutečnými případy: několik mužů využilo tragédie k tomu, aby se "bezbolestně", a dokonce s aurou hrdinství vytratilo z manželského svazku a začalo nový život, bez finančních závazků. Přesně to chce udělat LaButeův hrdina: třicetiletý Ben, který se místo toho, aby šel do práce, stavil hned ráno u své o deset let starší milenky Abby, a tak si zachránil život, si odmítá zapnout mobil a dát vědět manželce a dětem, že je naživu. Chce jako domnělá mrtvola odjet s Abby z města a začít někde jinde úplně nový život.

 "Počkej," říká Abby na začátku hry Benovi a míní tím, aby nemazal vzkaz od manželky, ale v kontextu celé hry to má obecnější význam: počkej chvíli, než bude na všechno pozdě. Je 12. září, Abby se vrátila z nákupu a kromě sledování televizního zpravodajství probírají s Benem budoucnost, přítomnost i minulost, časy, které od sebe úterní události najednou tak nemilosrdně oddělily. Abby je starší, unavenější a daleko realističtější než Ben, jehož zbabělostí začíná čím dál víc pohrdat: milenec, který podvádí rodinu, je ochoten ji opustit zase jen podvodem. Abby má pocit, že její nepříliš vysoká cena ještě klesla. Dává Benovi ultimátum: začne s ním nový život, jen když to regulérně oznámí rodině. Konec zůstává otevřený.Mně ta hra přišla skvělá.

LaButeův film The Shape of Things (Tvář věcí), podle jeho divadelní hry, který běžel na jaře v kinech, měl také záporné recenze, ale - jak už se to s LaButem má - každý ho recenzoval. Studentka umění Evelyn (biblická pokušitelka Eva) začne chodit s hlídačem v muzeu Adamem, otylým, brýlatým, nesmělým mladíkem, který ještě nepoznal ženu. Evelyn pracuje na diplomové práci, uměleckém projektu, a svým milostným vztahem proměňuje Adamův zjev, chování i návyky, a dokonce rozbije i jeho dlouholeté přátelství s nejlepším kamarádem a jeho přítelkyní. Nakonec ho jako živý exponát - přitažlivého mladého muže, k nepoznání od toho, jak vypadal, když se seznámili - předvede jako své umělecké dílo, na němž při své diplomové práci pracovala.

Divák by čekal, že si vylepšený a atraktivní, přesto však veřejně potupený Adam vyndá kontaktní čočky, nasadí si staré brýle a zajde se někam pořádně najíst. LaBute to opět nechává otevřené. Zajímá ho nastolování konfliktů, ne jejich řešení. "Za tu šňůru byste neměla," říká na začátku hry/filmu Adam Evelyn, která tu ochrannou šňůru kolem sochy překročila, a autor tím míní opět celý příběh, včetně metafory s Evou v rajské zahradě.

 Co píše  Neil LaBute, mne jako ženu baví.

The Mercy Seat Acorn

Theatre Off Broadway podzim 2002

The Shape of Things

CC Village East Cinemas East Village jaro 2003