Na festivalu v Karlových Varech jste uvedl svou, u nás dosud neznámou, filmovou adaptaci Joyceova románu Odysseus z roku 1967, který je považován za nezfilmovatelný - kvůli své formě, ale irozsahu. Jak vás to tehdy - v roce 1966 - napadlo?

Odyssea jsem poprvé četl v šestnácti a pamatuji si, jak jsem byl tou knihou očarován, a musím se přiznat, išokován. Obdivoval jsem Joyceovo objevování duše, to, že dovedl odhalit, jak lidé uvažují a co si doopravdy myslí. Byl jsem jeho proudem vědomí překvapen, ale zároveň jsem cítil, že to vše je nějak pravda.

Tehdy jsem si začal Odyssea představovat i jako film - chtěl jsem být filmařem -, ale musel jsem počkat až do dvaačtyřiceti let, než jsem jej nakonec natočil. Samozřejmě kniha je to velmi rozsáhlá a já jsem ji chtěl zfilmovat celou. Film by ovšem v takovém případě trval osmnáct hodin a pětačtyřicet minut - tolik alespoň zabere četba Joycova textu nahlas. Ale na takový projekt jsem nesehnal peníze.

Jak jste postupovali při adaptaci Odyssea s vaším scenáristou Fredem Hainesem?

 Víte, my jsme ani moc nepřepisovali, vzali jsme Joyceův text a vybírali z něj. Když jsme byli později oba nominováni na Oscara za scénář a seděli na slavnostním ceremoniálu, přemýšlel jsem, co řeknu, pokud vyhrajeme. Vždyť to celé napsal Joyce. Ale nakonec Akademie udělila cenu stejně někomu jinému.

 A k té koncepci. Jakmile jsme se rozhodli inscenovat představy a fantazie z knihy, bál jsem se, aby to nebylo pro diváka nudné. Abychom jen stereotypně neilustrovali obrazy, které Štěpána Dedala nebo Leopolda Blooma napadají. Proto jsme vsadili na obrazový kontrapunkt k textu, naše scény jsou někdy trochu nadsazené, komické.

Když si třeba Bloomova manželka představuje milostnou scénu se spisovatelem a profesorem Dedalem, nasadili jsme jí takové "vážné" brýle. Jakmile jej chce vášnivě políbit, téměř mu jimi vypíchne oko... Ale i samotná Joyceova kniha, celé to dobrodružství lidské duše, přestože ji není snadné přečíst, je plná humoru.

Měl jste pro obsazení hlavní postavy nějakou představu z četby?

Já jsem nikdy nepsal scénáře pro nějakého herce. Čekal jsem až na casting, až se objeví někdo, kdo může do role vnést něco nového, co by mě samotného nikdy nenapadlo. Film netočíte sám, ale s dalšími lidmi. A tak to bylo například i s Milem O´Shea, který hrál Blooma.

Jak byl váš film přijat?

To je velmi těžká otázka. Kritika ho přijala dobře, ale film měl potíže dostat se k divákovi, protože přesáhl dvouhodinovou stopáž. Takové snímky byly tehdy považovány za moc dlouhé.

Jaká je podle vás funkce umění?

Poznání, odhalení tajemství života. Proč jsme zrození, proč jsme tady? Co je láska? Na to dává umění odpověď. A potom v Joyceově první knize Portrét umělce v jinošských letech říká Dedalus, že estetický obraz v dramatické formě je sám život očištěný a znovu z lidské obraznosti odražený. A umělec jako Bůh stvoření zůstává ve svém díle za ním, vedle něho nebo nad ním, neviditelný, lhostejný, a stříhá si nehty.

Vy jste natočil také adaptaci Joyceovy autobiografické knihy Portrét umělce v jinošských letech (Portrait of the Artist as a Young Man, 1976 - pozn. MP). Popisuje mimo jiné zrání člověka, který, aby se mohl svobodně vyjadřovat, volí dobrovolný exil a samotu. Má ještě dnes smysl, aby umělec následoval takhle extrémní cestu?

V některých situacích je to zcela nezbytné. Když Miloš Forman chtěl na konci šedesátých let dělat dál to, co dělal, natáčet dobré filmy, musel před politickým útlakem odejít do emigrace. Nemohl tvořit doma, ve své vlasti. Odchodem jistě přišel o hodně, hlavně zpočátku velmi tvrdě pracoval, než se prosadil, ale z povinnosti vůči svému talentu tehdy odejít musel.

Osvobození je důležitý moment. Pokud chcete tvořit, musíte se zbavit pout, která vás svírají. A Joyce k tomu měl mnoho důvodů. Politicky byl už tehdy oproti společnosti příliš nalevo, nenacházel pochopení ani pro své pojetí a prožívání erotiky a milostných vztahů.

Chtěl žít plnohodnotný sexuální život, ale v té době měl na výběr mezi prostitutkami a ženami z úzkoprsé spořádané rodiny, která se k sexu stavěla pokrytecky. Nebylo nic moc mezi tím. A k tomu všemu nenalézal ve své vlasti ani inspirující umělecké a intelektuální prostředí, byl obklopen hlupáky.

Jaká omezení a tlaky zažívá umělec v současné americké společnosti? Najdete nějaké podobnosti s Joyceovým Irskem, například vliv církví?

Jistě některé podobnosti jsou, ale samozřejmě žijeme ve zcela jiném světě. Žádná církev už nedominuje společnosti do takové míry, jako tomu bylo v Irsku. Nemůže ji celou ovládat a všem nařizovat, jak mají žít. Ale i v Americe najdete církve, které takhle uvažují a snaží se určovat život alespoň svým stoupencům. Extrémně pravicově orientovaní křesťané mohou třeba říkat, abyste nepouštěli své dcery na taneční hodiny, že je to nemravné. A třeba chasidští Židé, ti by snad nejraději žili o několik století nazpátek...

Omezení současné americké společnosti se týká především peněz. Pokud přijdete jako filmař a producent do studia a řeknete, že chcete natočit Odyssea, nebude je zajímat, že se jedná o jednu z největších knih historie západní kultury. Ale budou přemýšlet, co z toho - jestli vůbec něco - vytřískají. V dnešním světě ovšem můžete chápat problém lidské svobody i jinak. Tvořivého člověka může na jeho cestě omezovat například i velmi milující rodina, která se jej snaží tlačit do určitého stylu života, do kariéry. Nakonec se vám může stát, že se musíte osvobodit i od rodičů, kteří vás příliš utlačují rodičovskou láskou.

V současné době se opět poukazuje na to, že americká politika je přímo ovlivňována církvemi a jejími představiteli, jako tomu bylo například za Nixona. Je to slyšet i ze slovníku prezidenta Bushe.

 Ústředním motivem americké politiky jsou v první řadě peníze. A nejde o víru, ale o byznys. Je pravda, že si Bush snaží koupit církevní představitele, protože jej podpoří ve volbách a protože mají hodně peněz a vliv v televizích. A oni se zase mohou, když se motají kolem Bushe, dostat snadněji do pozornosti lidí, aby mohli získávat další stoupence. Je to obchod.

Ve filmu se pohybujete několik desetiletí. Jaký je váš názor na současnou kinematografii? Je to už také jenom obchod?

Film se rozvíjí všemi možnými směry a vy se nesmíte nechat otrávit vším tím šuntem, který se na nás valí v kině. Populární kinematografie existovala vždy, stejně jako lidé vždy milovali hvězdy a kasovní, třeba hloupé trháky. Ovšem přiznám se, že jsem odjakživa respektoval takové filmy, ne že bych je sám chtěl dělat, ale uznával jsem, že dovedou lidem přinést to, co si žádají. Objeví se v kinech, stanou se na chvíli opravdu slavnými, ale nakonec stejně zůstane a prosadí se jen to zajímavé.

Všichni dodnes znají Kurosawu, Orsona Wellese, ale málokdo si už vzpomene na nějaký přitroublý filmový hit z padesátých let. A vzhledem k dnešnímu rozvoji technologie, kdy si bude moci kdokoli natočit nějaký levný film, nemám o budoucnost kinematografie starost. Ale prosím za prominutí, jestli jsem vás trochu poučoval.

Česká televize právě uvádí retrospektivu filmů Josepha Stricka: 17. a 24. července vždy od 21.40 postupně uvede ještě jeho filmy Odysseus (1967) a Road Movie (1974).