U nás jsme však na její "akademický" román Posedlost, odměněný Bookerovou cenou 1990, čekali až do konce loňského roku.

V onom žánru bylo zřejmě jádro pudla jak pro nakladatele, tak pro Urbana. To, co Posedlost jako záznam touhy ukořistit klíč k tajemství života popohání tryskem kupředu, se totiž skrývá v hlubinách knihoven a protagonisty jsou badatelé, kteří spíš než s druhými lidmi pěstují soužití s literárními texty a pouštějí si je hluboko pod kůži. Dělají ovšem jen svou práci, která je posláním jako každá jiná, a tak mají svaté právo být před našimi zraky komičtí a linkovat si svět podle svých deformací, vyčtených metafor a mravních zákonů. A klidně i vykopat klasika z hrobu, pokud to prospěje pravdě.

Intelektuálova vnitřní dobrodružství

Posedlost je však mnohem víc než detektivka o váhavém střelci zvaném odborný asistent, byť je tu vše nachystáno pro zdárné naplnění žánru. Doktůrek Roland náhodou objeví milostný dopis ženatého viktoriánského básníka, který je v autorčině románovém světě ceněn málem jako velký William ze Stratfordu, a rozjíždí pátrání, v němž s dočasnou společnicí Maud poodhalí podrobnosti aférky, která se poetovi přihodila v půli 19. století a jejíž výsledek nejspíš donutí experty hlasitě přehodnotit všechny výklady jeho osobnosti. Což je pro akademické prostředí asi taková událost, jako když se na hlavním obchodním bulváru světa zřítí dvě věže. Kdo s takovou novinou nechce být před kamerami první?

Byattová však ze situace nepotřebuje udělat přenos ve stylu CNN, jelikož je to literární historička a soucítí s tím, že intelektuálova duše si ordinuje dobrodružství především vnitřně. Proto zápletkou bohatě prolíná pramenný materiál, který je pro oba pátrače předmětem doličným: patetické verze romantických mýtů, jež si viktoriánská doba hýčkala, úryvky z intimních deníčků a dopisů, dokonce kritický aparát vědeckých publikací.

Protipóly

Román však zůstává přirozeně splavný - jinak by před třinácti lety nemohl tak uspět - a stále častěji porovnává oba páry: toho, který šmíruje, i toho, který má být vyšmírován. Ze srovnání vychází viktoriánský On jako silná osobnost spoléhající na sílu empirismu, evoluce i osobní oběti a jeho zapíraná milenka se s plachou hrdostí opírá o to, co jungiáni nazývají nevědomím.

Proti nim stojí na konci 20. století zesláblý muž žijící v neutěšených poměrech a věčných pochybách a Ona je rázná, neodolatelná a noblesní, ale s komplexy jsou na tom přibližně stejně. Posedlost se tak stává výjimečnou obhajobou toho pohledu na svět, který je v dnešní tyranii průměrnosti odlifrován do ghetta.

Fowlesova Francouzova milenka, nejbližší literární příbuzná tohoto srovnávacího rébusu, by přiložila dvě pointy. Byattové Posedlost se sice závěrem nepotřebuje rozdvojit až takhle jízlivě, ovšem shodne se s ní na tom, že ve viktoriánské éře měly pravé emoce přetěžkou pozici a prosazovaly se klikatě. V tom tkví síla viktoriánského intelektuála, vnějškově sice dušeného pokryteckými normami, ale uvnitř živeného pocitem, že ve svém světě má šanci být faustovským pokolením a že ho tedy může přetvářet. Tuhle jistotu nám dnešní svět dluží.

 A že Posedlost vyvrcholí jako každá správná love story v posteli? V téhle pointě nejde o východisko z nouze, ale o trefně aktualizovanou figuru romantické prózy. I v 21. století se můžeme zamilovat a stát se faustovskou generací, aby naše dnešní city nebyly jen skořápkou citů dávných.

 A. S. Byattová: Posedlost Přeložila Milena Poláčková BB art 2002 451 strana, cena 229 Kč