Ve středu odpoledne mi do práce zavolal Martin z nakladatelství: "Tak už sme dovezli tvoji knížku z tiskárny. Zatím jen pár kusů, tak ti jeden posílám."

O pár roků dřív bych začal křepčit, skákat a mlátit sebou o zem. Teď sem si řekl: Počkám, až ji budu mít v ruce.

Doma sem nic neřek, jenom sem si před usnutím v posteli po delší době přehrál svoje fantazie o slávě nebo aspoň o otisku, který po sobě zanechám.

Ve čtvrtek sem přišel z práce a na stole v obýváku ležel hnědý balíček. Mrkl sem na něj jedním okem a začal s prvníma tanečkama. Chtěl sem si to pořádně vychutnat, tak sem otevřel šampus pro výjimečné příležitosti a nalil si první sklínku. Po druhé sem se šel vychcat, umýt a převlíknout. Po třetí posvačit. Po čtvrté sem ze skříně vytáhl nůžky a otevřel balík.

Knížka měla modrou barvu a na záložce byl známý starý ksicht. Donesl sem z kuchyně všechny dva lahváče, co sem našel ve špajzu, a pustil magneťák. Byla v něm samozřejmě kazeta s peckama ze sedmdesátých let (jiné ani nemám), takže se to docela hodilo k názvu knížky: Tenkrát na Východě.

Dopíjím první pivo a pořád nic, žádná eufórie, spíš obavy, co za kraviny sem to vypustil do světa. Možná to je těma ploužákama, říkám si. Přehazuju kazetu a vyndavám z baru zbytek vodky. Cvaknu si přímo z flašky a už se trochu začínám cítit jako machr. Párkrát si ještě loknu a je to čím dál lepší.

Otevřu druhý pivo a podívám se na knížku. Leží na stole, má modrou barvu a je na ní moje jméno. Vtom na kazetě naskočí nová písnička. Jsou to Slejdi: Weer All Crazy Now. A najednou se to všecko spojí, zacvakne na správný místa a já jak v tranzu chytnu do jedný ruky lahváč, do druhý tu fantastickou knížku a začnu tančit po obýváku. Skáču jak nějaký magor, přihýbám si přitom z lahváče a mávám knížkou.

"Vidíte, vy kurvy!" křičím směrem k zavřenýmu oknu. "Vidíte, že je to možný!" Vydržím tak šaškovat asi pět minut, pak se teatrálně zhroutím do postele a vleže dopíjím pivisko.

"We Are the Champions," ozývá se zrovna z magiče stylově, ale já už sem v klidu. Dívám se přes okno na bezchybně modrý nebe a říkám si v duchu: pozdě, ale přece. Tenhle otisk už nikdo nesmaže, ale mohl přijít o dobrých pár roků dřív, když sem se ještě dokázal pořádně radovat, křepčit, skákat a mlátit sebou o zem. I bez chlastu a starých písniček.

Strčím knížku a prázdný lahváč pod postel, přikrývám se dekou a zavírám oči. Je 24. dubna 2003. Nakladatelství Host mi právě vydalo první knížku. Já sem si poprvé po dvaceti letech zatančil. Jinak je všechno při starém.