Co je to ekonomická geografie?

To je část geografie, která se zabývá činností člověka, jeho působením na přírodní prostředí v geografických souvislostech. Zahrnuje obory jako geografie sídel a obyvatelstva, geografie průmyslu, zemědělství, dopravy, politická geografie, regionální geografie... Doufám, že jsem si to zapamatoval ze školy dobře. 

Proč jste si to vybral?

Tenkrát jsem si moc vybírat nemohl. Bavil mě zeměpis a dějepis. Dějepis víc - ale ptal jsem se ve čtvťáku třídního a ten mi řekl, že naše gymnázium je přírodovědné, takže nemám šanci. Dál jsem se po tom nepídil, i když jsem pak zjistil, že by to nebyl až takový problém. Tak jsem šel na tu geografii, která mě taky bavila, a ekonomická mi vyhovovala víc.

O budoucím zaměstnání jste představu měl?

Neměl. Proto mně přišlo celkem vhod, když jsem koncem třeťáku dostal z ONV Nový Jičín nabídku, že mi budou vyplácet takzvané podnikové stipendium, když tam půjdu po škole dělat. Tak jsem to vzal.

A dělal jste tam co?

Normálního úředníka na plánovacím odboru. Teď se tomu říká regionální rozvoj. Na okresním úřadě jsem pracoval až do konce minulého roku. Pak nás okresní úředníky rozprášili a část převedli na městské úřady. Teď dělám v Odrách, napůl regionální rozvoj, napůl stavební úřad. Stavební povolení, kolaudace. Musím živit rodinu.

Vaše povídky jsou hodně sugestivní. Vtahujete do děje... Vymýšlíte si ty příběhy, nebo zapisujete, co vidíte?

Povídky ze sedmdesátých let, to jsou vlastně vzpomínky, tam realita naprosto převažuje. V těch ze současnosti se objevují ifiktivní prvky, ale spíš výjimečně. A vlastně ani tady není žádná povídka úplně vymyšlená, v každé je minimálně sedmdesát až osmdesát procent reality. Snad kromě Jeskyně a Vlaku.

Titulní povídka (dva mladí muži se vydají do Prahy, v nakladatelství protagonistovi odmítnou rukopis, protože nebyl napsán na stroji - pozn. ZP) se ve skutečnosti taky odehrála, jak je v ní psáno?

To je prakticky zápis toho, co se stalo. Tam sedí všechno. Zeptejte se Koně (druhý mladý muž z povídky - pozn. ZP).

Vy jste neměl psací stroj?

Ne. Ani jsem na něm neuměl psát. To jsem se naučil až jako úředník.

 Ale to znamená, že jste psal už v 70. letech. Co to bylo? Povídky?

 Jo. Začal jsem psát někdy koncem šedesátých let. Zaměření mých tehdejších pokusů většinou úzce souviselo s tím, co jsem zrovna četl. Nejdřív to byly hlavně kovbojky, tak jsem psal kovbojky, potom jsem začal číst detektivky, americkou drsnou školu, Chandler, Hammett atd., tak jsem si napsal detektivku v jejich stylu. To mi bylo asi patnáct.

Později jsem začal psát povídky ze současnosti, protože mě dost sralo, že jsem si nikde nemohl přečíst nic o tom, co jsme tehdy v osmnácti, devatenácti letech prožívali, jaká hudba nás bavila, co nás štvalo. Některé z těch povídek jsem v osmdesátých a devadesátých letech přepracoval a jsou součástí knížky Tenkrát na Východě.

Takže není pravda, že jste se - jak v té povídce píšete - na dvacet let odmlčel?

No, já v té povídce píšu, že jsem na dvacet roků přerušil svoji spisovatelskou dráhu, a to s určitou nadsázkou byla vlastně pravda. Přestal jsem svoje texty nabízet k otištění, protože bylo jasné, že s nimi stejně nemám šanci. Zase jsem to zkusil až někdy v roce 1994 nebo 1995.

Proč jste se hned v devadesátém roce nerozjel do nějaké redakce?

Já jsem ani pořádně nevěděl, kam bych měl jít. Neznal jsem literární časopisy, objevilo se plno nových nakladatelství, teprve postupně jsem se v tom začal orientovat. Ptal jsem se u nás v Novém Jičíně v novinových stáncích, jaké mají literární časopisy, nikde nic neměli, až jsem objevil jeden, kam chodily dva Tvary a troje Literární noviny, tak jsem si opsal adresy a něco tam poslal, později i do dalších. Nejdřív jsem se chytl v Tvaru, v devadesátém osmém. To byl pro mě zlomový rok. Kromě toho, že mi vyšla v Tvaru povídka 74/75, jsem dostal cenu v soutěži Literární Varnsdorf. Kdesi v novinách jsem si přečetl, že vyhlašují soutěž, tak jsem tam jednu povídku - Jeskyni - poslal. Dostal jsem druhou cenu v kategorii próza, první nebyla udělena.

Jeskyně je variace na Kafkův Zámek.

To je jedna z mála povídek, které nevznikaly spontánně. Zámek mě zaujal, na jednu stranu mi ta knížka připadala dost nudná, ale vždycky, když jsem ji odložil, tak jsem zjistil, že se k ní musím zase vrátit. Nejdřív jsem napsal něco jako parodii, ale pak jsem to předělal, aby v tom bylo nějaké hledání, ale taky nějaký příběh, ne jako v Zámku, aby to bylo přístupné každému. Pokusil jsem se vytvořit to, co na některých knížkách nejvíc obdivuju: když mají jasný, srozumitelný příběh, ale za ním je ještě něco navíc, další vrstva nebo vrstvy. Jestli se mi to povedlo, to je otázka, každopádně je tahle povídka asi trochu jiná než ostatní, ale přesto má v knížce svůj účel. Zahajuje její druhou část, takže má představovat určitou změnu nebo spíš pokus o ni.

To bylo v osmadevadesátém. A co potom?

Pak už mi každý rok něco vyšlo, hlavně v Tvaru, ale i v Hostu, Babylonu... Třeba povídka o setkání s Bukowským vyšla dokonce ve dvou časopisech.

Bukowski... Nemůžu jinak: Opravdu jste se s ním potkal?

To se mě každý ptá, ale vlastně se tomu ani nedivím. I mně to občas připadá neuvěřitelné. Nepotřebuju nikoho přesvědčovat, že to bylo tak, jak popisuju v povídce Setkání. Chci nechat čtenářům trochu prostoru, ať sami posoudí, jestli je možné, abych znal všechny ty podrobnosti z prostředí, kde tehdy, půl roku před svou smrtí, Bukowski žil. Jsou jen dvě možnosti: že je to pravda, nebo že je to mystifikace. A když nad nima tak přemýšlím, tak mi obě připadají stejně zajímavé. Vím, že to tak bylo, ale když si někdo myslí, že ne, tak mi to vůbec nevadí.

Co kromě toho, co jste už zmínil, čtete?

Já si od roku 1969 zapisuju knížky, které jsem přečetl. A taky mám sešit Best Of knížek a filmů, takže v tom mám celkem přehled. Na prvním místě je pro mě suverénně Bukowski, od něho jsem četl všechno, co u nás vyšlo, a nejednou. Líbí se mi ale třeba, i jak píše Myrer, hlavně Velká válka, to je jedna z nejlepších knížek, co jsem četl, nebo Merle, jeho dřívější knížky, především Za sklem, o šedesátém osmém v Paříži, Salinger - Kdo chytá v žitě, Dickey - Vysvobození, Carter - Odvedu vás do Sierry Madre, Hesse - Stepní vlk, Palahniuk - Klub rváčů ... To jsou moje oblíbené knížky.

Díky Bukowskému jsem si přečetl něco od Hamsuna.Teď jsem nedávno četl Čtyřicet dnů od Werfela, to mě dost vzalo, protože se zajímám o historii a o osudu Arménů na začátku 20. století jsem sice něco věděl, ale že to bylo až tak hrozné, to jsem netušil. Knížky vycházející z historie mě zajímají všeobecně, tím ale nemyslím různé ty pseudohistorické sračky, ve kterých je jenom na nějakou historickou událost naroubovaná červená knihovna. Docela rád si taky občas přečtu nějaký dobrý thriller nebo horror od Deavera, Falconera, Kinga nebo Koontze. Tyhle knížky ale nekupuju, půjčuju si je v knihovně.

A z českých?

Tady mám dost rezervy. Spoléhám v tom na naši místní knihovnu, kde jsou z českých autorů většinou k dispozici jen ti mediálně nejznámější: Šabach, Viewegh. Ale nedávno jsem tam objevil Ouředníkovu Europeanu, takže možná to časem doženu.

Jak se díváte na posledních třináct let u nás? Co se změnilo, hlavně v lidech?

Myslím, že lidi se změnili, hlavně ti mladší, jsou odvážnější, ptají se na věci, které je štvou, a už jim dochází, že můžou něco ovlivnit. Někteří jsou myšlením ještě pořád v dřívějším režimu, ale většina si už snad uvědomuje, v čem je změna. Já to celkově vidím pozitivně, můžu někam vyjet, to je sice už dost profláklý argument, ale pro mě to znamená hodně, můžu poznat místa, o kterých jsem dřív jenom četl. Důležitá je ale taky ta možnost výběru, nemyslím teď zrovna jen zboží v obchodech, ale všeobecně, v politice, ekonomice, kultuře, třeba ten výběr knížek, filmů, hudby, různých akcí... A hlavně - není taková nuda jako dřív. Pořád se něco děje.

Že je draho, vás netrápí?

Já jsem puntičkář a všechno si přepočítám. Když jsem bral v osmdesátých letech asi dva tisíce čistého měsíčně, máslo stálo deset korun a rohlík čtyřicetník. Teď to stojí třikrát víc, ale já beru šestkrát víc peněz než dřív. Některé věci stojí ještě míň než před dvaceti lety, třeba elektronika. Já vím, že to neplatí ve všem, to je jasné, ale kdyby se to všechno sečetlo, tak si myslím, že většina lidí je na tom stejně nebo líp než dřív.

Lidi sice nadávají, ale to nadávali vždycky, otázka je, jestli nadávají vždycky ti praví. Ten, kdo si dá denně v hospodě osm deset kousků, vyhulí padesát cigaret a nadává na drahotu, mi nepřipadá moc věrohodný. Nebo člověk, který každý rok tráví dovolenou na Kanárech a stěžuje si na poměry, taky moc ne. Někdy mám pocit, že ti, kteří by fakt měli proč nadávat, spíš mlčí nebo mluví tak potichu, že je není slyšet. A všechno vyžerou ti uřvaní. 

Další knížka?

Nemám teď na psaní moc času, dřív jsem napsal každý měsíc nějaký text, za posledních šest měsíců jen dvě povídky. Potřebuju k psaní urči tou náladu, nápad a čas k jeho rozvinutí. V poslední době se mi tyhle tři okolnosti objevují pohromadě jen výjimečně. Nápady by byly, ale času je málo, o náladě nemluvě. 

Pořád píšete rukou?

Ano. To je nejbližší spojení.