Hlavní obsah

Laurie Andersonová představila vznikající projekt Homeland

Právo, Eva Zajíčková

"Nechte mě vypálit město!" vyzývá Laurie Andersonová ve svém novém koncertním programu Homeland, který ve čtvrtek představila v pražském Kongresovém centru. "Nechte mě upálit dítě, nechte mě střílet," vemlouvá se tiše v kolébavém rytmu, "vždyť jsem zlej chlap."

Článek

Významná osobnost newyorské avantgardní scény, zpěvačka, houslistka, skladatelka, sochařka a performerka, jejíž světový úspěch odstartovalo před pětadvaceti lety album Big Science, v novém programu komentuje mocenskou politiku Spojených států a civilizaci ovládnou virtuální realitou. Také ale vypráví poetické příběhy o zrodu paměti, vzpomínkách na otce, strachu a pomíjivosti.

Experimentátorka s elektronickými zvuky a novými médii v Česku vystoupila dvakrát, naposled před jedenácti lety. Novému projektu dotvářenému na koncertech, z něhož by příští rok měla vzejít deska, vtiskla kontemplativní náladu, ale zároveň se stále pohybuje ve své nejcharakterističtější poloze - ironii. Letmo a hravě se pozastaví nad všudypřítomnou reklamou - z billboardů nechá vystoupit obří dokonalé modely a jako bohy spodního prádla je pošle do ulic - a vzápětí začne vyprávět příběh o znepřátelených armádách verbujících stále mladší vojáky.

"Je to válka dětí. A jestli se vám to nelíbí, můžete odejít, nebo držet hubu," konstatuje elektronicky zkresleným hlasem, který typicky doprovází elektrifikovanými houslemi. Multimediální umělkyně, jejíž vystoupení vznikají na pomezí avantgardní performance a popu, s ironií i hravostí kritizuje moc nových technologií jejich vlastním jazykem.

Vizionářská bytost s dětskou fantazií

Nejvlastnější podobou šedesátileté Laurie Andersonové je stále ta zvláštní vizionářská bytost připomínající šílenou vědkyni s dětskou fantazií, která se objevila s prvním albem. S tehdejší působivostí se zjeví ve skladbě Obrázky a věci, kde strojovým, mužsky zbarveným hlasem líčí dnešní svět jako svým způsobem idylu, kdy "to všechno" teprve začalo: "všude byly obrázky, které začaly nahrazovat věci, všude byly obrazovky, ale ještě existovaly desky a telefonní budky."

Jako osamělá pamětnice, která už roky vyplňuje všechna "tahle hlášení", tu kouzelně tlachá o bývalé profesi motivační řečnice, jejíž videokazety jsou k dostání v předsálí za rozumnou cenu, o svých nynějších samomluvách plných beznaděje i poslední písni, kterou na tomhle světě uslyší. Bude to "nasamplovaný zvuk trumpet, velmi pronikavý a zřetelný. Zvuk vítězství."

Reklama

Výběr článků

Načítám